Náhrada škody po dopravní nehodě – 1. díl

Náhrada škody po dopravní nehodě – 1. díl

Jste řidičem motorového vozidla? Stali jste se někdy účastníky dopravní nehody? Možná ne! Ale pokud nemáte „řidičák“ pouze jako ozdobu peněženky, je dost dobře možné, že se jím někdy stanete, a pak je dobré vědět, jaká máte v takové pozici práva. Hlavním tématem je náhrada škody po dopravní nehodě.

Škoda a újma v občanském právu

Účast v silničním provozu patří mezi nejběžnější činnosti člověka v každodenním životě. Provozu na pozemních komunikacích se účastníme při cestě do školy, do práce, za zábavou, a to ať už jako řidič automobilu, tak například jako cestující v autobuse, stejně tak jako chodec přecházející vozovku. Ne každý si však uvědomuje rizika, která s sebou silniční provoz přináší, přestože nás sdělovací prostředky dennodenně „bombardují“ informacemi o počtu dopravních nehod a jejich obětí. Jen za prvních devět měsíců roku 2014 zaznamenala Policie ČR více než 62 tisíc nehod, které si vyžádaly 473 obětí na životech, 2090 osob bylo těžce zraněno a celková odhadovaná hmotná škoda činí více než 3,5 miliardy korun[1]. Nás bude v tomto článku zajímat především poslední ukazatel, tedy hmotná škoda na majetku, a samozřejmě též nemajetková újma.

Náhrada škody po dopravní nehodě dle občanského zákoníku

Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též „NOZ“) obsahuje poměrně rozsáhlou úpravu náhrady majetkové a nemajetkové újmy ve čtvrté části v hlavě třetí v § 2894 až § 2971. Zároveň však ve svých závěrečných ustaveních ruší často kritizovanou vyhlášku č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, a celou problematiku náhrady újmy, včetně té nemajetkové, tak upravuje celistvě. V § 2894 odst. 1 NOZ je upraveno, že povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění, tedy škody. Z tohoto ustanovení je zřejmé terminologické rozlišení mezi pojmy újma a škoda, kdy újma je výrazem nadřazeným a zastřešujícím, jež v sobě pojí újmu majetkovou i nemajetkovou, zatímco pojmem škoda se rozumí pouze újma majetkového charakteru. Navíc si lze všimnout, že na náhradu škody se klade vyšší důraz než na náhradu nemajetkové újmy, což potvrzuje i § 2894 odst. 2, když stanoví:

„Nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.“

Smluvní ujednání můžeme v našem případě pominout, a zaměřit se tak pouze na zákonnou úpravu. NOZ v § 2956 a následujících pojímá náhradu nemajetkové újmy značně široce, tudíž se není třeba obávat nemožnosti domoci se náhrady újmy z důvodu chybějícího zákonného podkladu, spíše naopak.

reklama inzerce clanek

Povinnost nahradit škodu

Jaká je náhrada škody po dopravní nehodě? Povinnost nahradit škodu upravuje NOZ v § 2909 a následujících, přičemž z hlediska dopravních nehod je podstatný zejména § 2910, který stanoví:

„Škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.“

Takovým zákonem je v našem případě zákon č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. V zásadě je možno říci, že nelze způsobit dopravní nehodu, aniž by současně nedošlo k porušení některé ze zákonných povinností účastníka provozu na pozemních komunikacích, resp. řidiče uvedených v § 4 a § 5 tohoto zákona. V takových případech se zároveň použije domněnka nedbalosti podle § 2911 NOZ.

Způsob a rozsah náhrady škody na poškozeném vozidle

Dle ustanovení § 2951 odst. 1 NOZ se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu („restitutio ad integrum“) a není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Při dopravních nehodách téměř vždy dochází k poškození vozidla, resp. ke škodě na vozidle. Pokud by se podle tohoto ustanovení postupovalo striktně, pak by to de facto znamenalo, že škůdce má na své náklady zajistit opravu vozidla tak, aby jeho stav odpovídal stavu před dopravní nehodou. V praxi si však zpravidla opravu vozu zajišťuje sám poškozený, který se pak následně domáhá náhrady škody na majetku ve výši částky vynaložené na provedenou opravu. K tomu je vhodné poznamenat, že Ústavní soud ČR v této souvislosti judikoval:

„Je-li za škodu považována újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a její výše je dána rozdílem mezi majetkovým stavem poškozeného před a po poškození, musí i rozsah náhrady škody zohlednit výši všech nutných prostředků, které byl poškozený nucen vynaložit k obnovení původního majetkového stavu, v daném případě k opravě vozidla tak, aby bylo z technického hlediska stejně provozuschopné jako před škodnou událostí. Pokud obnovení původního majetkového stavu není možné jinak než za použití nových náhradních dílů, oprava byla provedena účelně a směřovala jen k odstranění následků škodné události, nelze přenášet povinnost k úhradě nákladů na uvedení věci do původního stavu na poškozeného a neodůvodněně jej znevýhodňovat oproti škůdci.“[2]

Škůdce je povinen nahradit škodou celou reálně vzniklou

Z nálezu vyplývá, že peněžitá náhrada majetkové újmy poškozenému může být za určitých okolností i vyšší, než je skutečná škoda na vozidle, jelikož je nutno posuzovat majetkovou sféru poškozeného, a nikoliv jen hodnotu samotného vozidla před a po nehodě. Pokud tedy účelně vynaložené náklady na uvedení do předešlého stavu představují vyšší částku než je peněžně vyčíslená objektivní škoda na majetku, pak je škůdce povinen nahradit tuto vyšší částku. Tento nález ÚS pak plně odpovídá § 2969 odst. 1 NOZ, který stanoví, že při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit. Toto ustanovení tedy již počítá s oběma možnými variantami, tedy jak s opravou dané věci (v našem případě vozidla), tak nahrazením funkce věci, což je de facto nákup nového vozu v případě, kdy v důsledku nehody dojde k jeho naprostému zničení, popř. kdy by náklady na opravu takového vozidla již překročily obvyklou cenu za pořízení obdobného vozu.

Dle § 2952 NOZ se hradí skutečná škoda a ušlý zisk, na což věcně navazuje § 2962 až § 2967 upravující peněžité dávky pro poškozeného, popř. pro třetí osoby. Tyto peněžité dávky (peněžitý důchod) se hradí ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu[3].

Způsob a rozsah náhrady nemajetkové újmy

Nemajetková újma se dle druhého odstavce paragrafu 2951 odčiní přiměřeným zadostiučiněním, přičemž to musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Jiný způsob zadostiučinění by mohl být poskytnut například v naturáliích. Pro ilustraci může nastat situace, kdy milovník piva (možná i trochu alkoholik, ale to není podstatné…) bude na několik měsíců v důsledku dopravní nehody imobilní, a tudíž si nebude moci zajít do své oblíbené hospůdky na pět „kousků“, na které byl před spaním zvyklý. Pro takového člověka může být přiměřeným zadostiučiněním to, že mu škůdce několikrát do týdne přinese pár „lahváčů“, což pro něho bude mít v danou chvíli větší hodnotu, než finanční hotovost, jelikož za tu by si pro to pivo stejně nebyl schopen ani dojít.

Náhrada při ublížení na zdraví dle starého občanského zákoníku

Právní úprava náhrady při ublížení na zdraví doznala pravděpodobně nejvýraznějších změn a nutno říct, že podstatně posílila pozici poškozeného. Dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též „OZ“) platného do 31. 12. 2013 byly totiž možnosti poškozeného poměrně omezené. To lze demonstrovat na § 444 odst. 1 OZ, jež stanovil, že při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění, přičemž v druhém odstavci téhož paragrafu odkazoval na výše zmíněnou vyhlášku č. 440/2001 Sb., kterou se stanovila výše, do které šlo poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech.

Náhrada při ublížení na zdraví dle nového občanského zákoníku

Od 1. 1. 2014 je ale všechno jinak, protože jak (starý) občanský zákoník, tak zmiňovaná vyhláška pozbyly s účinností NOZ platnosti a úprava náhrady při ublížení na zdraví je obsažena v § 2958 a § 2959 tohoto zákona. V § 2958 se dočteme:

„Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy, přičemž vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“

V § 2959 se pak doplňuje:

„Při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“

Obě ustanovení v sobě zahrnují princip poměrné volnosti soudů při posuzování otázek náhrady újmy, a umožňují tak přistupovat k jednotlivým případům individuálně v závislosti na mnoha faktorech, což je jednoznačně pozitivním odrazem rekodifikace.

 

K § 2958 NOZ je však pro úplnost nutné dodat, že Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu ČR z důvodu vzniklého „právního vakua“ po zrušení tzv. náhradové vyhlášky ve spolupráci se zástupci odborné veřejnosti vypracovalo a 12. března 2014 doporučilo k používání při aplikaci § 2958 NOZ Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Tato Metodika sice není obecně formálně závazná, jelikož není pramenem práva, nicméně je důležitým vodítkem jak pro soudy, tak pro poškozené, stejně tak jako pojistitele a další subjekty hrající svou roli v otázkách náhrady újmy. V konečnému důsledku by pak měla posílit právní jistotu všech subjektů zainteresovaných na náhradě nemajetkové újmy, a být do jisté míry korektivem výše zmíněného principu volnosti soudů.

Na oba paragrafy pak velmi systematicky (což člověka při čtení NOZ až překvapí, pozn. autora) navazuje § 2960, který upravuje náklady spojené s péčí o zdraví tak, že škůdce hradí též účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví poškozeného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost tomu, kdo je vynaložil.

Náhrada újmy při usmrcení

Jak již bylo řečeno v úvodu tohoto článku, každoročně na našich silnicích umírají stovky osob, tudíž nemůžeme nechat bez povšimnutí ani náhradu újmy v případě usmrcení. NOZ již neobsahuje úpravu paušálních částek jednorázového odškodnění pozůstalým tak, jak to činil § 444 odst. 3 OZ pod písmeny a) až f) a tuto nahrazuje paragrafem 2971, když stanoví: „ Odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.“ V případě škůdce, který zavinil dopravní nehodu samozřejmě nelze (až na výjimky!!!) hovořit o úmyslném jednání, nicméně se takový škůdce vždy dopustí protiprávního jednání za současného porušení důležité právní povinnosti (viz § 4 a § 5 zákona o silničním provozu) z hrubé (vědomé) nedbalosti, tudíž tento paragraf lze aplikovat, a to nejen v případě usmrcení, ale stejně tak v případě ublížení na zdraví s trvalými následky.

K tomu je škůdce při usmrcení povinen hradit peněžitým důchodem náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý kde dni své smrti poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu, přičemž náhrada náleží pozůstalým ve výši rozdílu mezi dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu a tím, co by poškozený podle rozumného očekávání mohl pozůstalým na těchto nákladech poskytovat, pokud by k jeho zranění nedošlo, viz § 2966 odst. 1 NOZ. Naprostou novinkou je však § 2966 odst. 2, který ustavuje možnost přiznání příspěvku na výživné i jiné osobě z důvodu slušnosti, pokud jí usmrcený poskytoval takové plnění, ač k tomu nebyl podle zákona povinen.

Závěrem k náhradě škody a újmy při dopravní nehodě

Ačkoliv nám nová právní úprava náhrady újmy přináší nové možnosti, je nutné si uvědomit, že koncept zůstává postaven tak, aby tato náhrada byla řešena primárně mimosoudně a prostřednictvím pojišťoven v rámci plnění z pojištění odpovědnosti za provoz motorového vozidla (dále též „povinné ručení“). A aby byl náš výklad ucelený, a zároveň, abych Vás, milí čtenáři, neunudil k smrti dříve, než budete moci některé z mých poznatků využít v reálném životě, budu se touto problematikou zabývat dále v následujícím díle. Do té doby, a samozřejmě i poté, Vám přeji mnoho kilometrů bez nehod.


[1] http://www.policie.cz/clanek/statistika-nehodovosti-900835.aspx

[2] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07

[3] Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění

Image courtesy of Salvatore Vuono / FreeDigitalPhotos.net

Náhrada škody po dopravní nehodě – 1. díl
5 (100%) 3 hlas[ů]