Smlouvy příkazního typu a využití v praxi – obecné pojednání, příkaz (I. díl)

smlouvy příkazního typu a využití v praxi. obecné pojednání - příkaz - I. díl

Smlouvy příkazního typu jsou v praxi velmi často užívanými typy smluv a to v obstarávání každodenních – zdánlivě rutinních i neobvyklejších situací. Naše redakce pro Vás zpracovala tuto problematiku do seriálu tří samostatných článků tak, abyste po jejich přečtení měli ucelený a prakticky využitelný přehled.

První část: Smlouvy příkazní

V prvním díle seriálu smluv příkazního typu se zaměříme na obecný úvod a představení příkazních smluv jako celku, a dále se pak podrobněji zaměříme na příkaz – tedy klíčovou smlouvu příkazního typu.

Kde se vzaly a jaká je podstata smlouvy příkazního typu?

Právní úprava smluv příkazního typu reagovala již za dob Římské říše na společenský fakt, že „ …ten umí to a ten zas tohle…,“ čili na fakt, že k obstarání určité záležitosti potřebujeme v různých situacích běžného života zkušeností a činnosti někoho jiného. Právě obstarávání záležitosti v prospěch příkazce – toho kdo obstarání záležitosti požaduje, je základem smluv příkazního typu.

Pro smlouvy příkazního typu je typická povinnost k činnosti, nikoliv povinnost výsledku. Ke splnění povinnosti plynoucí z takové smlouvy tak stačí již samotné uskutečnění smluvené činnosti, avšak není vyloučeno, aby byla případná odměna za tuto činnost závislá na dosažení výsledku.

Smlouvy příkazního typu znali již Římané. Jejich hlavní podstatou bylo provedení určité smluvené činnosti, a to jak právní tak faktické, pro jiného. Již v původním významu byla taková smlouva bezúplatná a příkazníkovi, tedy tomu kdo byl dle smlouvy povinný obstarat přikázané záležitosti, nenáležela od příkazce žádná peněžní nebo jiná odměna. Nevylučovalo se však, aby si strany takové smlouvy dohodly za obstarání záležitosti určitou odměnu ať už finanční nebo jinou.[1]

Občanský zákoník, zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů a obchodní zákoník, zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, upravují smlouvy příkazního typu laicky řečeno nešťastně, a to zejména z toho důvodu, že je jejich úprava roztříštěna. Výsledkem je ztížená srozumitelnost právní úpravy zejména pro neprávníky.

Smlouvy příkazního typu v novém občanském zákoníku 2014

Smlouvy příkazního typu jsou velice často používanými smlouvami. Pro širokou veřejnost i právní praxi je tedy pozitivní změnou nový občanský zákoník, který obsahuje jak obecnou, tak speciální úpravu smluv příkazního typu a odstraňuje tím dvoukolejnost úpravy příkazních smluv. Mezi smlouvy příkazního typu nový občanský zákoník, tedy zákon č. 89/2012 Sb. řadí tyto:

Nový občanský zákoník spočívá mimo jiné na bezformálnosti právního jednání, což znamená, že pokud to zákon výslovně nestanoví, není pro platnost smlouvy zapotřebí dodržení písemné formy. Bezformálnost smluv se v zásadní míře projevuje také u smluv příkazního typu.

Příkaz

Podstata příkazu

Nový občanský zákoník zcela záměrně uvádí příkaz na začátek úpravy smluv příkazního typu a to z jednoduchého důvodu – úprava a principy příkazu se použijí přiměřeně i na jiné smlouvy příkazního typu. Jak již bylo naznačeno výše, pro příkaz je typická povinnost k činnosti, nikoliv povinnost k výsledku. Nejprve je nutné definovat strany příkazu:

  • příkazce: osoba, která dává příkaz
  • příkazník: osoba, která příkaz plní, zavazuje se ke sjednané činnosti

Příkazce si zcela určitě k obstarání své záležitosti vybere takového příkazníka, ke kterému má důvěru a věří v jeho schopnosti a poctivost při vykonávání jeho příkazu. Příkazník proto nemůže provést příkaz jinak než osobně. Svěří-li bez vůle příkazce činnost někomu jinému a nebylo-li to nezbytně nutné (například vznikla by příkazci škoda i jinak), tak by příkazník, tedy ten který má jednat v nejlepším zájmu příkazce, odpovídal do plné výše za škodu, která porušením dohody vznikla. Výjimkou z pravidla je například situace, kdy se advokát, kterého si zvolíme k obstarávání našich záležitostí, může nechat zastupovat svým koncipientem. Další výjimky je možné si dohodnout v rámci příkazní smlouvy.

Zákon uvádí pojem obstarání záležitosti pouze jako příklad, pro příkaz je zásadní vykonání určité činnosti. Taková činnost, ke které se příkazce zaváže, může mít mnoho forem:

  • faktickou činnost – například sekání zahrady, starání se o dítě
  • právní jednání – například zastoupení advokátem

Rozdíl smlouvy příkazní oproti smlouvě o dílo

Je potřebné rozlišovat dvě zdánlivě stejné situace. Příkaz může být velice často zaměněn se smlouvou o dílo. Rozdíl vysvětlíme na triviálním příkladu. Jak již bylo zmíněno výše, předmětem příkazu je samotná činnost, nikoliv dosažení výsledku. Pokud si tedy sjednáme posekání zahrady namísto sekání zahrady, nebude se jednat o příkaz, ale o smlouvu o dílo. U smlouvy o dílo nese totiž riziko, že bude dosažen výsledek, zhotovitel díla. Zatímco u příkazu nese toto riziko dosažení výsledku sám příkazce.

Povinnosti příkazníka a příkazce (vč. podnikatele)

Požádáme-li k obstarání určité naší záležitosti podnikatele např. advokáta, má jako podnikatel povinnost nám oznámit, zda námi požadované obstarání záležitosti bere nebo ne. V praxi to bude znamenat, že pokud se obrátíme na advokáta se žádostí o právní pomoc a advokát na toto nebude záměrně reagovat, nahradí nám škodu, kterou nám svojí nečinností způsobil. Dalším rozdílem mezi tím, zda o činnost požádáme podnikatele nebo nepodnikatele, je, že podnikatel má povinnost jako profesionál a odborník jednat s odbornou péčí. Odpovědnost za porušení příkazu bude v tomto případě vyšší.

Další neméně podstatnou povinností příkazníka je dodržování zájmů příkazce a vázanost jeho pokyny. Jedinou výjimkou, při které se nemusí příkazník řídit pokyny, bude případ, kdy je to nezbytné v zájmu příkazce a příkazník nemůže včas souhlas získat. Například za situace, kdy klient dá advokátovi pokyn, který je zcela zjevně v rozporu se zájmy klienta. Pokud však klient na svém pokynu i přes upozornění trvá, tak se advokát musí pokyny klienta řídit. Povinností příkazníka je také předat veškerý užitek, který mu v rámci obstarávání záležitostí pro příkazce vznikl.

Jak je to s odměnou, náhradou škody a placením nákladů?

Příkazce musí příkazníkovi nahradit účelně vynaložené náklady, které byly spojeny s obstaráváním jeho záležitosti. V praxi se bude jednat například o náhradu nákladů na pořízení barvy při obstarávání natírání plotu. Náklady musí být účelně vynaložené. Povinností příkazce není nahradit příkazníkovi to, že místo 10 litrů barvy, které byly potřeba, koupil litrů 20. Pozor – povinnost nahradit účelně vynaložené náklady vzniká i tehdy, když nebylo dosaženo zamýšleného výsledku. To odpovídá podstatě příkazu, jak jsme vysvětlili výše.

Co se týká náhrady škody. Zaváže-li se příkazník k nějaké činnosti, kterou následně nevykoná, nahradí příkazci škodu, která mu nesplněním povinnosti vznikla. Odměnu, pokud není výslovně sjednaná v příkazní smlouvě, není povinen příkazce za odvedení činnosti zaplatit. Výjimkou je situace, kdy je to vzhledem ke všem skutečnostem obvyklé. Zákon výslovně hovoří, že musí jít v tomto případě o příkazníka podnikatele, nicméně toto je pouze legislativní chyba. Samozřejmě, že pokud je vzhledem ke všem skutečnostem obvyklé poskytnout za obstarání záležitosti odměnu, není podstatné, zda byl příkazník podnikatelem.

Zánik příkazu

Na rozdíl od současné právní úpravy zaniká příkaz ve třech případech. Bez ohledu na způsob zániku příkazu je zde povinnost účastníků příkazu učinit vše, co nesnese odkladu, tedy zejména činit takové kroky, aby jedné ze stran příkazu nevznikla škoda. Zánik příkazu je možný:

1) výpovědí příkazníka – zákon v tomto případě stanoví výpovědní dobu tak, že příkaz zanikne koncem následujícího měsíce, ve kterém byla výpověď příkazci doručena. Důvod stanovení výpovědní doby je prostý – umožňuje příkazci najít si v tomto mezidobí někoho jiného, kdo jeho záležitosti obstará.

2) odvoláním ze strany příkazce – příkazce může příkaz odvolat kdykoliv, nicméně má povinnost nahradit účelně vynaložené náklady do doby odvolání příkazu.

3) smrtí příkazce nebo příkazníka – výjimkou je, pokud si strany dohodly něco jiného.

V dalším – druhém díle tohoto seriálu představíme zprostředkování a komisi. Věřím, že první díl smluv příkazního typu byl dílem čtivým a snadno uchopitelným a objasnil Vám čtenářům podstatu problematiky příkazní smlouvy v praktickém světle.

David Baroš


[1] Švestka, J. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2195.