Jednotlivé typy ISP dělíme do třech základních kategorií – které nám dávají prostor rozřadit jejich typové funkce a zároveň k nim dosadit i jejich odpovědnost za zprostředkované a poskytované informace.
Prvním typem je ISP mere conduit (access provider), tedy ta část ISP, která de facto jen letící informace zprostředkovává (meziuložení je proces běhu informace po internetu) – kde speciální úprava sáhla pro vůbec nejširším omezení odpovědnosti – odpovídají jen v tom případě, kdy jim lze poskytované informace tzv. přičíst. Není důležité, zda vědí, že zprostředkovaná informace je protiprávní, relevantní je pouze to, zdali se ji sám nějak pozmění, upraví, apod. Určitá varianta odpovědnosti je zde dána – tzv. omezení výkonu ve své činnosti – ISP může být přikázáno, aby se nadále zdržel zprostředkovávání těchto informací – nuceně takto dojde k přerušení linek.
Druhým typem ISP, tzv. caching, je charakteristický právě automatickým meziukládáním informací (zrcadlení – využití pro snadnější přístup k datům fyzicky vzdálenějším či vysokým trafficem). Zde je opět poměrně široké omezení odpovědnosti – mimo změny obsahu informace ISP odpovídá dále za porušení (nejen těch smluvních podmínek) standardních podmínek (§4 písm. c) a d) zákona č. 480/2004 Sb.).
Posledním typem ISP je storage, tedy de facto v překladu skladiště, kde ISP poskytuje fyzické úložiště pro nahrávání obsahu. Zde je odpovědnost směřována důrazněji – ISP odpovídá za vše, avšak musel vědět, že to, co zprostředkovává je protiprávní. Nestačí jen vědět o existenci toho obsahu, důležitá je vědomost, že ona informace je protiprávní. Důkazní břemeno leží na žalobci. Vyvstává pro praxi významná otázka – jak dokázat, že ISP vědět (či vědět měl) o protiprávnosti obsahu.
