Důkaz před soudem: Audio a Video

důkaz před soudem: audio a video

Audiovizuální záznam jako důkazní prostředek v civilním řízení

V tomto článku se chci zaměřit na problematiku, která vzniká v souvislosti s užitím důkazního materiálu ve formě audiovizuálních nahrávek zachycujících projev osobní povahy v civilním řízení.

Jedná se zejména o případy, kdy je důkaz např. ve formě záznamu telefonního hovoru, či videozáznamu odmítnut s ohledem na čl. 13 Listiny základních práv a svobod a nesouhlas s použitím toho, kdo na nahrávce onen projev osobní povahy činí, tedy kdo je na záznamu zachycen. (Souhlas by nebyl nutný v případě, pokud by občanskoprávní soudní řízení bylo svou povahou projevem úřední licence, dle nálezu Ústavního soudu tomu tak není, viz. dále).

Odmítnutí takového důkazu v některých případech vyvolá bouřlivou diskusi, zda je takový postup správný, zejména za předpokladu, že by tento důkaz jasně a zřetelně prokazoval skutečnost, která bude pro spravedlivé posouzení sporu zásadní a jeho odmítnutí povede k odlišnému soudnímu rozhodnutí, než k jakému by došlo, kdyby nebyl důkaz odmítnut. Účastníku řízení, který díky němu chtěl jasně a jednoznačně prokázat, že právo je na jeho straně zbudou tak jen oči pro pláč.

Tento text si dovoluje uvést nástin problematiky a připojit též názor autora.

Povinnost označit důkazy

Situace je následující. Žalobce i žalovaný mají v soudním řízení povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Dle § 125 občanského soudního řádu „mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků.“

Výčet možných důkazních prostředků v tomto ustanovení je pouze demonstrativní, tudíž jako důkaz mohou sloužit i jiné prostředky. Jelikož nás v dnešní době obklopují technické vymoženosti vybavené záznamovým zařízením, není neobvyklé, že jsme schopni si na náš mobilní telefon nahrát záznam hovoru, zvuk nebo video. Můžeme tak například zachytit projev vůle, uzavření smlouvy v ústní formě, právní skutečnost, která zakládá právo na náhradu škody atd.

Souhlas toho, kdo je zachycen

Aby mohl být takový záznam jako důkazní prostředek v civilním řízení uznán, musí být pořízen v souladu s obecně platnými zákony a musí být dán souhlas toho, kdo je na záznamu zachycen. Je celkem myslitelné, že v případě, když by v průběhu řízení měl pro dotčeného souhlas s užitím takového důkazu pro něj nepříznivé následky, souhlas nedá a tudíž bude tento důkaz odmítnut. V ideálním případě bude souhlas s užitím nahrávky jako důkazu patrný přímo ze záznamu.

Souhlas může být učiněn i konkludentně, což však přináší spíše více sporných otázek, které mohou vzniknout z toho, zda byl souhlas skutečně dán, či nikoliv. Podstata problematiky tedy spočívá v tom, zda je skutečně nutné, aby osoba, které se záznam týká, musela dávat s užitím v civilním řízení souhlas.

Zákonná licence pro úřední účely

Na celou problematiku je nutné nahlédnout z ústavněprávního hlediska. Uveřejnění, shromažďování a užití audiovizuálních prostředků, na kterých je zachycen projev osobní povahy, může negativně zasáhnout do soukromí a osobní integrity člověka a tudíž je správné, že se takovým právům, zaručeným Listinou základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), dostává ústavněprávní ochrany.

Dovolím si konkrétněji uvést ustanovení s tímto tématem související – čl. 10 LZPS, tedy ochrana dobré pověsti a jména, ochrana před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a ochrana před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě, čl. 7 odst. 1 LZPS, nedotknutelnost osoby a soukromí a Čl. 13 LZPS, který stanoví, že nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, stejně tak se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením. Výjimku může stanovit zákon.

Výjimka: není třeba souhlas

Za takovou výjimku užití záznamu týkajícího se projevu osobní povahy, kdy není potřeba souhlasu osoby, je možno považovat zákonné licence uvedené v ustanovení týkajících se ochrany osobnosti v občanském zákoníku. Těmi jsou vědecká, umělecká, tisková a pro účely tohoto článku nejdůležitější, úřední licence. Občanský zákoník ve svém §12 odst. 2 upravuje, že

„Svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona.“

Pokud bychom tedy civilní řízení považovali za projev úřední licence, komplikace s takovým důkazem by nevznikly.

Rozhodovací praxe soudů v ČR

Přestože mohly být soudy toho názoru, že jednání před soudem v civilním řízení lze považovat za projev úřední licence, judikatura Ústavního soudu dovodila, že tomu tak není. V nálezu I.ÚS 191/05 ze dne 13.09.2006 Ústavní soud uvedl, že

„svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona (tzv. úřední licence). Za projev úřední licence však nelze považovat každé řízení nebo jednání před soudem či jiným orgánem státu, ale jen případy, které výslovně upravuje zákon. Takovým zákonem je trestní řád, který v této souvislosti upravuje odposlech a záznam telekomunikačního provozu v trestním řízení. Občanskoprávní předpisy nic podobného nestanoví. Magnetofonový záznam telefonického hovoru fyzických osob je záznam projevů osobní povahy hovořících osob a takový záznam může proto být použit (i jako důkaz v občanském soudním řízení) zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru.“

Bez toho, aniž by tento fakt byl více rozveden se dozvídáme, že za projev zákonné licence pro úřední účely nelze civilní řízení považovat.

Jako osobní poznámku uvedu, že bychom neměli nechat bez povšimnutí slovo zásadně, které jak je dobře známo, má v právnických textech význam vždy, avšak někdy s možnou výjimkou. Jestliže jej tam však Ústavní soud vložil záměrně a dal tak v krajních případech soudcům možnost samostatného uvážení, či ne, zůstává otázkou.

Účel záznamu

Dovolím si v této části textu uvést malou úvahu. Svědecká výpověď jako jeden z nejčastějších důkazních prostředků spočívá ve výpovědi od nezúčastněné osoby, která svými smysly vnímala nějakou skutečnost. Jaký je tedy rozdíl mezi nahrávkou uloženou v paměti mobilního telefonu či kamery a mezi nahrávkou “uloženou“ v paměti člověka a reprodukovanou pomocí úst? Všichni navíc jaksi nechtěně tušíme, že v případě lidí, je občas cesta mezi mozkem a ústy dostatečně dlouhá na to, aby mohlo dojít k lehké modifikaci viděných či slyšených skutečností, ať již vědomě či nevědomě. Z faktického hlediska se tedy v obou případech pro účely dokazování jedná o to samé – jde o to, co nejpřesněji přiblížit odezněnou skutečnost.

Velikým problémem však může být digitální úprava video a audio záznamů, která bude pro technicky zdatného člověka otázkou krátkého času. Tato problematika by však téma natolik zkomplikovala, že se jí v tomto textu nezabývám.

Absurdní situace: pravda, která je nepřípustná před soudem?

Jak se ale vypořádat s absurdností situace, kdy existuje důkaz ve formě záznamu, který jasně prokazuje nějakou skutečnost, avšak soud jej pro absenci souhlasu odmítne a dokazování neprovede?

Opět se pokusím situaci přiblížit pomocí abstraktní představy. Jestliže byla platně uzavřena smlouva v ústní formě, které byly přítomny pouze strany kontraktu, tak taková smlouva v onom právním universu existuje a strany zavazuje k plnění a opravňuje je plnění od druhé strany vymáhat stejně tak dobře jako smlouva písemná. To, že se jedné straně u soudu nepodařilo existenci této smlouvy prokázat neznamená, že tu taková smlouva není. Pokud tedy existuje důkaz, kdy si jedna ze stran tajně kontraktační proces nahrála jako zajištění existence takového složeného právního úkonu, nemělo by být na takový záznam hleděno jako na snahu zasáhnout do osobnostních práv zúčastněných osob.

Dle mého názoru. Účelem užití takového audiovizuálního záznamu, který může sloužit jako důležitý důkazní materiál, není osobě zachycené na záznamu neoprávněně zasáhnout do jejich osobnostních práv či poškodit její dobrou pověst, ale jen a pouze dospět k spravedlivým a správným soudním rozhodnutím, která jsou pro fungování společnosti v demokratickém právním státě nezbytná.

Silné stránky stávající praxe

S ohledem na výše uvedené, bude také vhodné, jestliže se na tuto problematiku podíváme i z druhé strany a pokusíme se uvést jaká jsou pozitiva omezení užití záznamu, na kterém je zachycen projev osobní povahy člověka, v civilním řízení.

Mohlo by se totiž stát, že s dostupností záznamových zařízení se budeme všichni neustále nahrávat s vidinou, že by se nám takový záznam mohl jednou jako důkaz hodit. Je to jistě představa nereálná, avšak v nálezu uvedeném výše (tj. I.ÚS 191/05 ze dne 13.09.2006) Ústavní soud poukázal také na to, že

„Je nepochybné, že každý má právo zaznamenávat své vlastní telefonické hovory.”

Dále uvádí, že díky obecné povědomosti o tom, že náš hovor může být druhým účastníkem hovoru zaznamenáván, lze dovozovat to, že s pořízením takové nahrávky souhlasíme. Nevím, zda jsem výjimka, ale osobně se domnívám, že málokdo počítá s tím, že hovor např. i o čistě soukromých záležitostech může být nahráván. Může být tedy pouze povědomí o tom, že telefonický hovor je zaznamenáván, chápán jako konkludentní souhlas?

Dle mého názoru ne a automatické užívání takových záznamů jako důkazu by přineslo více škody, než užitku. V takovém telefonátu mnohokrát učiníme projev vůle v žertu, či jednoduše jen něco slíbíme s tím, aniž bychom se tím cítili být do budoucna právně vázáni. V těchto případech se mi tedy jeví postup soudu v souvislosti s odmítnutím takového důkazu bez výslovného souhlasu jako správný.

Další vývoj?

Takový stav, ve kterém by byl tento typ důkazů odmítán pouze na základě absence souhlasu dotčené osoby v případě, kdy může jasně prokázat na čí straně je pravda, nemůže mít podle mého názoru dlouhého trvání.

Nejde o to, abychom se museli bát, že vše co učiníme, bude někým zaznamenáno, ale v případě, jestliže takový záznam nebude v konkrétním případě nijak zasahovat do lidské cti a důstojnosti, bude jasně patrno, že se nejedná např. o žert či omyl, ale bude na něm pouze zachycena skutečnost, která bude mít pro rozhodnutí zásadní význam, není nutné takový důkaz se strojovou důsledností odmítat a jeho existenci ignorovat. Proto se jako nejlepším řešení jeví posuzovat každý záznam ze subjektivního hlediska, zvlášť případ od případu.

Na takový důkaz by nemělo být nahlíženo jako na něco, co si dovoluje zasáhnout do osobnostních práv člověka, ale jako na pomocníka, který může soudci v některých případech velice ulehčit utváření spravedlivého a rozumného rozhodnutí.

Důkaz před soudem: Audio a Video
Jak se Vám líbil článek?

Aktualizováno