Na začátek je třeba předeslat, že zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) je ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru tzv. subsidiarity, což znamená, že není-li v zákoníku práce nějaká otázka upravena, použije se podpůrně úprava občanského zákoníku.
Náhrada škody v zákoníku práce
Zákoník práce obsahuje mimo jiné část týkající se odpovědnosti zaměstnance i zaměstnavatele za způsobenou škodu, kde relativně svébytně upravuje potřebná pravidla, kterými se řídí náhrada škody v pracovněprávních vztazích (blíže viz § 248 a násl. zákoníku práce).
Pracovněprávními vztahy je třeba rozumět pracovní poměr (tedy nejběžnější pracovněprávní vztah), ale rovněž i právní vztahy vzniklé z dohod o práci konané mimo pracovní poměr, tedy dohoda o provedení práce i dohoda o pracovní činnosti, ale i další s nimi související nebo od nich odvozené vztahy. Ostatně i samotné odpovědnostní vztahy (tj. vztahy, jejichž předmětem je odpovědnost zaměstnance či zaměstnavatele za škodu) jsou skupina pracovněprávních vztahů.
Objektivní odpovědnost
Obecně zákoník práce vychází z premisy, že zaměstnavatel je nadřízen zaměstnanci, tudíž má fakticky silnější postavení. Vzhledem k tomu, že odvětví soukromého práva jsou postavena na rovnosti jejich subjektů, je žádoucí, aby právní norma „vyrovnávala“ fakticky silnější postavení zaměstnavatele. I v části zákoníku práce, jež se zabývá odpovědností za škodu, je možné tento aspekt spatřovat, a to například i v tom, že v případě zaměstnavatele není nutné, aby tento způsobil škodu zaviněně, jedná se o tzv. objektivní odpovědnost.
Škoda při pracovních úrazech a nemocech z povolání
Zákoník práce v předmětné pasáži upravuje obecnou odpovědnost za škodu a dále též jednotlivé „kvalifikované“ druhy majetkových škod (např. odpovědnost na odložených věcech aj.). Mimo tyto kategorie však zákoník práce obsahuje samostatnou úpravu „odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání“, kterou je tedy možné považovat za odpovědnost za škodu na zdraví, a to v § 365 a násl.
Citovaná ustanovení jsou záměrně upravena v přechodných ustanoveních, neboť do budoucna se očekává, že tato problematika bude komplexně upravena v zákoně č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců.
Účinnost tohoto zákona je však opakovaně odsouvána, tudíž je nutné i nadále se řídit úpravou zákoníku práce. Z pohledu právní jistoty dotčených subjektů není možné tvrdit, že by se jednalo o žádoucí řešení.
Obecně zaměstnavatel odpovídá za škodu vzniklou pracovním úrazem a za škodu při nemoci z povolání. Je nezbytné, aby škoda vznikla při plnění pracovních úkonů nebo v přímé souvislosti s nimi. Co se rozumí touto kategorií a jaké jsou její hranice, sice zákon blíže nerozvádí, ovšem je možné její definici dohledat v judikatuře:
„v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení. Takovými úkony však nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování, ošetření, popřípadě vyšetření ve zdravotnickém zařízení, ani cesta k nim a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele. Vyšetření ve zdravotnickém zařízení prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací, ošetření při první pomoci a cesta k nim a zpět jsou úkony v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Za činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů se považuje též školení zaměstnanců zaměstnavatele organizované zaměstnavatelem nebo odborovou organizací, popřípadě orgánem nadřízeným zaměstnavateli, kterým se sleduje zvyšování jejich odborné připravenosti“,
uvedl mimo jiné Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 2 2009, sp. zn. 21 Cdo 5060/2007.
Zákoník práce v následujících ustanoveních upravuje jednotlivé druhy nároků, kterých se může poškozený (eventuálně jeho pozůstalí v případě jeho smrti) domáhat. Ačkoliv se jedná o nároky vzniknuvší na základě způsobené škody na zdraví, zdaleka ne všechny jsou povahou ryze nemajetkovou. Striktně vzato, do této kategorie by bylo možné vztáhnout pouze odpovědnost za „bolest a ztížení společenského postavení“ dle § 369 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Ostatní nároky mají spíše majetkový charakter (ztráta na výdělku, účelně vynaložené náklady spojené s léčením a věcná škoda). V případě smrti zaměstnance potom zákoník práce upravuje i další nároky – srov. § 375 odst. 1 tohoto zákona.
Poškozený se může domáhat náhrady škody před obecnými soudy (v prvním stupni okresní soud) a samotný proces se bude řídit občanským soudním řádem. Jedná se o typické sporné řízení, které se nadále i po 1. lednu 2014 řídí občanským soudním řádem.
Zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele
Odpovědnost zaměstnavatele za způsobení této škody je objektivní, tedy není třeba jeho zavinění, ovšem zákon mu umožňuje se liberovat (zprostit se odpovědnosti), a to zcela nebo z části. Ke zproštění se odpovědnosti zcela dojde tehdy, jestliže zaměstnanec porušil právní přepisy, bezpečnostní předpisy a předpisy ochrany zdraví při práci, případně i další předpisy, jestliže s nimi byl seznámen a byl povinen je dodržovat.
Dále se zaměstnavatel zcela zprostí odpovědnosti tehdy, jestliže byl zaměstnanec pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, přičemž zaměstnavatel nemohl této skutečnosti zabránit a zároveň byla jedinou příčinou vzniku škody.
Existují ovšem i situace, kdy se zaměstnavatel zprostí odpovědnosti pouze z části. Jednak se jedná o předchozí případy zproštění se odpovědnosti, avšak tyto důvody byly pouze jednou ze škodných příčin a také tehdy, jestliže zaměstnanec sice neporušil předpisy, ale choval se v rozporu s běžným chováním nebo lehkomyslně a zároveň si musel vzhledem ke svojí kvalifikaci toho být vědom.
Ve výše uvedených případech nutně dojde k tomu, že zaměstnavatel se (byť jen částečně) zprostí své odpovědnosti za vzniklou škodu a poškozený – zaměstnanec – nemá nárok se této škody domáhat (respektive domáhat se může, ale žalobní nárok bude soudem zamítnut). Důkazní břemeno však leží na zaměstnavateli.
