Není stahování z legálního zdroje jako stahování ze zdroje nelegálního. To je ve stručnosti poselství, které do světa vyslal Soudní Dvůr Evropské Unie v rozsudku ve věci ACI Adam BV a další[1] ze dne 10.4.2014.
Zákonné užití díla pro vlastní potřebu
Naše právní úprava se s otázkou pořizování rozmnoženin díla potýká v autorském zákoně, konkrétně v § 30 (2), který stanoví, že „do práva autorského tak nezasahuje ten, kdo pro svou osobní potřebu zhotoví záznam, rozmnoženinu nebo napodobeninu díla.“ O zákonnost užívání díla takovým způsobem se tak opírá většina běžných uživatelů internetu při stahování filmů, seriálů a hudby z internetu.
Toto ustanovení je však třeba číst v souvislosti s následujícím § 30(3), který z autorskoprávní ochrany nevyjímá například užití počítačového programu či elektronické databáze, stejně jako pořízení záznamu audiovizuálního díla při jeho provozování ze záznamu nebo jeho přenosu. Naráží se zde na častý nešvar návštěvníků kin, kteří nahrávají dílo přímo při jeho přenosu, tedy ani zde by argument užití díla pro osobní potřebu neobstál.
Povaha zdroje a jeho vliv na zákonnost stahování
Naše právní úprava však, na rozdíl například od úpravy německé, blíže nespecifikuje, do jaké míry hraje roli, že dílo podléhající autorskoprávní ochraně bylo staženo z legálního nebo nelegálního zdroje.
Neřeší to ani trestněprávní předpisy, konkrétně pak § 270 trestního zákona zabývající se porušením autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi, který pouze sankcionuje neoprávněný zásah nikoli nepatrným způsobem do zákonem chráněných práv k autorskému dílu.
Stanovisko Nejvyššího soudu k povaze zdroje stahování z nelegální zdroje
Naše judikatura je k této otázce srovnatelně skoupá. Nejvyšší soud se sice v roce 2009[2] přiklonil k názoru, že z výše uvedeného § 30 nelze dovozovat, že „se omezení autorského práva pro pořizování rozmnoženiny díla pro osobní potřebu vztahuje pouze na pořízení rozmnoženiny z originálu díla nebo z jeho legálně zakoupené kopie pořizovatelem rozmnoženiny, neboť v rámci omezení autorského práva pro pořizování rozmnoženin pro osobní potřebu nestanoví toto ustanovení nic o právní povaze zdroje, ze kterého je možno rozmnoženinu díla pro osobní potřebu pořizovat.“
Výslovně tak stanovil, že se může jednat jak o originál, tak o rozmnoženinu díla, a ničemu tak nebrání, aby pro osobní účely sloužila i rozmnoženina díla pořízena v rozporu s autorským zákonem jednoduše proto, že to autorský zákon výslovně nevylučuje.
Opačné stanovisko Soudního Dvora Evropské Unie
Od této doby však autorskoprávní úprava ušla další kus cesty, a právě v úvodu zmíněný rozsudek ACI Adam BV a další je toho důkazem. Závěr Soudního Dvora Evropské Unie z jara loňského roku tak říká v podstatě pravý opak než náš Nejvyšší soud, když stanoví, že „čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že se nevztahuje na případ, kdy jsou soukromé rozmnoženiny pořízeny z neoprávněného zdroje.“
Protože znění výše uvedené směrnice pochopitelně nemusí být laické veřejnosti známo, uvádím pouze, že se týká možnosti členských států stanovit výjimky nebo omezení práva na rozmnožování u jakýchkoliv rozmnoženin na jakémkoliv nosiči vytvořených fyzickou osobou pro soukromé užití a pro účely, které nejsou komerční za předpokladu spravedlivé odměny pro nositele práv. Právě zde uvedenou „jakoukoliv rozmnoženinu“ je nutno chápat restriktivně, tedy ne jako jakoukoliv rozmnoženinu pořízenou z nelegálního zdroje.
Koho za nezákonné stahování postihnout?
V této souvislosti se však může leckdy jevit problematickým, jak takový nelegální zdroj z pohledu uživatele internetu poznat a také, koho za nelegální stahování sankcionovat. Tuzemský přístup je zaměřen na postižení poskytovatele a toho, kdo nelegální obsah nahrává, než na toho, kdo ho následně stahuje a šíří.
Realita je pak taková, že na jedné straně stojí zvyšující se nároky na poskytovatele úložišť, kteří ze své pozice mají přirozeně nejlepší možnost a dostupnost k tomu zasáhnout a nelegální obsah včas stáhnout, na druhé straně tu stojí anonymní uživatelé, kteří nelegální obsah ve větší či menší míře uploadují, stahují a případně také šíří.
Situace poskytovatelů úložišť je tak často vrtkavá, protože jimi poskytované služby často přímo vybízí ke zneužití. V praxi je tak nutné hledat určitou rovnováhu mezi nepřiměřeným zatěžováním poskytovatelů internetových služeb a obezřetností běžného uživatele internetu.
Vliv závěru Soudního Dvora Evropské Unie na vnitrostátní úpravu
Závěrem je tedy možno říci, že jakkoliv vítaným krokem poskytnutí interpretačního vodítka Soudním dvorem Evropské Unii bezesporu je, nemá ani nadále přímý vliv na naše trestněprávní předpisy. Jinými slovy je i nadále třeba ctít znění trestního zákona v souvislosti se stávající judikaturou.
Přesto může mít preventivní účinky a působit tak nepřímo na samotné koncové uživatele (a je samozřejmě žádoucí, aby tomu tak skutečně bylo) a zároveň může přinést budoucí legislativní změny v této oblasti, které závěru Soudního Dvora dodají také najisto danou právní podobu.
[1] ACI Adam BV a další vs. Stichting de Thuiskopie, C‑435/12 ze dne 10.4.2014;
[2] Nejvyšší soud, 5 Tdo 234/2009
Poslední aktualizace: 18. ledna 2020
