Zvíře není věc

Veřejnosti utkvěla v paměti jedna změna zákona od ledna 2014 – a to, že zvíře přestává být věcí. Jak to je ve skutečnosti se zvířetem – nejen v zákonech, ale i ve skutečném životě. Mají více práv anebo zákonodárci v novém občanském zákoníku mysleli spíše na práva a povinnosti vlastníků zvířat?

Právní úprava zvířete dle „starého občanského zákoníku“

Zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který pozbyl účinnosti k 31.12.2013, nahlížel na zvíře jako na zvláštní druh věci movité. Vztahovala se na něj téměř všechna práva spojená s vlastnictvím věcí. Vlastník mohl zvíře prodat, převést, ale také třeba ztratit či opustit. Celkově lze říci, že se tento zákon přímo problematice zvířat nevěnoval, bylo proto potřeba upravit tuto oblast zvláštními zákony, jako např.:

  • zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání,
  • zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči,
  • zákon č. 99/2004 Sb., o rybářství,
  • zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti.

Právní úprava zvířete dle NOZ

Z ustanovení týkajících se právní úpravy zvířat v NOZ je patrné, že se tento kodex snaží po vzoru západních zemí, především Německa, Rakouska, Švýcarska či Francie, o „lidštější“ přístup ke zvířatům. Z §494 vyplývá, že tento zákon již nechápe zvíře jako věc, nýbrž jako smysly nadaného živého tvora, který je schopen vnímat emoční vazbu na své okolí, zejména na svého pána. I přesto, že zvíře již není věcí, použijí se na něj ustanovení o věcech, ale jen v tom rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze. Štěňátka vaší roztomilé čivavy tak můžete prodat, jen těžko je však budete moci dát věřiteli do zástavy, i když zástavou může být každá věc, s níž lze obchodovat (§1310 NOZ). Proč? Protože to odporuje povaze zvířete jako smysly nadaného živého tvora. Důvodová zpráva výslovně uvádí:

„Bylo by např. v rozporu s povahou zvířete jako živého tvora použít jako zástavu psa lpícího na svém pánovi s tím, že pes bude předán zástavnímu věřiteli jako osobě zvířeti cizí a vystaven stresu.“

Dovolím si ovšem podotknout, že slovní spojení „odporovat povaze“ není tak jednoznačné, jak se na první pohled zdá. Nikdo nebude pochybovat o tom, že vztah psa a jeho pána je daleko intenzivnější, než vztah pána a jeho dvoumetrové krajty, která celé dny líně polehává v teráriu. Bude tedy nutné posuzovat případ od případu individuálně.

Zvířata divoká a domácí

Právní úprava zvířat však §494 nekončí. S pojmem zvíře se dále setkáme i v oddílu týkajícím se nabytí vlastnického práva. V §1046 – §1049 NOZ se dozvídáme informace o členění zvířat na zvířata divoká a domácí.

Divoká zvířata jsou dle §1046 odst. 1 bez pána, dokud žijí na svobodě. Typickým divokým zvířetem je např. jelen, který žije na našem území volně ve svém přirozeném prostředí. Takové zvíře nemá vlastníka, nemá ho ani tehdy, zdržuje-li se volně na něčím pozemku. Vlastník louky u lesa tedy rozhodně není vlastníkem jelena, který tam přišel na pastvu. Divokým zvířetem se může stát i zvíře, které bylo původně chováno jako domácí mazlíček. Pokud nám tedy unikne např. morče, a toto morče začne žít ve volné přírodě, stává se zvířetem bez pána, a jako takové není objektem vlastnického práva.

Dle důvodové zprávy k NOZ je však možné přivlastnění divokých zvířat „nevylučují-li to ovšem jiné právní předpisy, popř. za podmínek stanovených těmito předpisy jako jsou např. zákon o myslivosti nebo zákon o rybářství.“

Zvíře zajaté

V případě, že osoba divoké zvíře zajme a drží je jako své vlastnictví, mluvíme o zvířeti zajatém. Vraťme se nyní k našemu jelenovi, který byl takto zajat, ale jelikož se jednalo o zvláště silného jedince, dokázal se ze zajetí dostat a utéct zpět do volné přírody. Dle §1046 odst. 2 je takový jelen opět zvířetem bez pána, bývalý vlastník však musí být v prodlení a nesmí zvíře hledat ve snaze je znovu zajmout. Důvodová zpráva k pojmu „hledat“ uvádí, že se tímto rozumí především faktické hledání, těžko tedy říci, zda tomuto pojmu vyhoví např. pouhé oznámení o úniku zvířete. Narážíme tu na další neurčitý pojem, který bude muset být opět posuzován jednotlivě, případ po případu.

Zvíře v zoo a ryby v soukromých rybnících

Výše uvedené pravidlo však neplatí ve dvou případech. Prvním z nich je případ zvířat, která jsou chovaná v zoologických zahradách a ryb v soukromých rybnících, druhý případ nastane v situaci, kdy je zvíře označeno např. čipem, dle kterého lze vlastníka zvířete vyhledat. V těchto dvou případech vlastníkovo vlastnické právo trvá.

Zkrocené zvíře

Druhou kategorií divokých zvířat jsou zvířata zkrocená. Zkrocené zvíře je takové, jehož druh zpravidla žije ve volné přírodě, ale jehož jednotlivý kus se drží u člověka. Náš známý jelen se stane zvířetem zkroceným tehdy, bude-li se zdržovat v blízkosti člověka např. proto, že byl postupně ochočen. Vzhledem k okamžiku pozbytí vlastnického práva k takovému zvířeti je důležité vymezit dobu, kdy již zvíře ztratilo návyk vracet se k pánovi. Za tuto přiměřenou dobu se dle §1047 považuje doba šesti týdnů.

Zvíře domácí

Vedle zvířat divokých rozlišujeme zvířata domácí, kterými jsou dle důvodové zprávy „taková zvířata, jejichž druh se přidržuje člověka a na svobodě ve volné přírodě buď nežije vůbec (např. kůň), anebo zpravidla (např. holub).“ Ustanovení §1048 zakládá právní fikci derelikce domácího zvířete, které se považuje za opuštěné, pokud je z okolností zřejmý vlastníkův úmysl zvířete se zbavit nebo ho vyhnat.

Co se tedy změnilo v pojetí pojmu zvíře?

Změnil se především přístup ke zvířeti, jakožto ke smysly nadanému živému tvoru. Tento krok je zcela jistě pozitivní změnou, přináší s sebou ovšem řadu nejasností. Největší nejasnost spatřuji v problematice určení okamžiku, ke kterému přestává být osoba vlastníkem zajatého zvířete, neboť není zřejmé, jak aktivní bude muset osoba být, při jeho hledání. S touto, ale i dalšími nejasnostmi, se bude muset v budoucnu praxe vypořádat po svém. I přes všechny nejasnosti jsem však přesvědčen o tom, že NOZ je v oblasti soukromoprávní úpravy zvířat výrazným krokem vpřed.

Aktualizováno