K čemu všemu je oprávněn revizor v hromadné dopravě? Je něco víc než člověk bez lístku? Možná se Vám už stalo, že Vás chytil revizor a Vy jste u sebe neměli žádný nebo platný jízdní doklad. Co teď? Co může revizor a co je Vaší povinností?
V § 2550 a násl. nového občanského zákoníku, které se týkají smluv o přepravě, se o přepravní kontrole nehovoří, pouze se zde odkazuje na přepravní řády. Téma přepravní kontroly je upraveno v § 37 odst. 4 písm. d) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, a obdobně i v § 18a odst. 2 písm. c) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě:
„Pověřená osoba (revizor) je oprávněna uložit cestujícímu, který se neprokázal platným jízdním dokladem, zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému nebo vyžadovat od cestujícího osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému, pokud cestující nezaplatí na místě; osobními údaji jsou jméno, příjmení, rodné číslo nebo datum narození a adresa místa trvalého pobytu, uvedené v osobním dokladu cestujícího vydaném příslušným správním úřadem.“
V § 37 odst. 5 písm. d) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, resp. odst. 5, resp. § 18a odst. 2 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě pak je uvedeno:
„V případě, že se cestující neprokáže stanovenými osobními údaji, je povinen na výzvu pověřené osoby ji následovat na vhodné pracoviště veřejné správy ke zjištění totožnosti, anebo na výzvu pověřené osoby setrvat na vhodném místě do příchodu osoby oprávněné zjistit totožnost cestujícího.“
Sankce a práva revizorů
Zákon však nestanoví žádný postup nebo sankce vůči cestujícímu, který se rozhodne předpisy nerespektovat, tzn. odmítne zaplatit pokutu, předložit doklady pro ověření osobních údajů i setrvat na místě nebo následovat revizora za účelem ověření totožnosti.
Revizor má práva běžného občana a jeho možnosti si na cestujícím cokoliv vynutit jsou značně omezené. V tomto směru není revizorům co závidět, protože pokud nebudou dostatečně důrazní, ztrácí jejich práce smysl, a na druhou stranu, budou-li se na cestujícím domáhat splnění povinností příliš vehementně, lehce se sami mohou dostat do konfliktu se zákonem.
Revizor nemůže násilím nutit
Revizor rozhodně nemůže cestujícího násilím nutit, aby mu předložil doklady, aby zůstal na místě nebo ho kamkoliv následoval. Pokud by tak činil, koledoval by si o obvinění ze spáchání trestného činu omezování osobní svobody podle § 231 trestního zákona.
V praxi však bude velmi těžké posoudit a hlavně v případném sporu prokázat, k jakému jednání a s jakou intenzitou na místě došlo a „kdo si začal“. Napadení revizorů cestujícími totiž bývá přinejmenším stejně časté, jako je tomu naopak.
Navíc už existují soudní rozhodnutí, že revizor bránící vlastním tělem černému pasažérovi v útěku se omezování osobní svobody nedopouští, pouze využívá ustanovení § 6 občanského zákoníku, upravující tzv. „svépomoc“. Je tomu opravdu tak? V roce 2010 vydal Nejvyšší správní soud rozsudek č. 1 As 34/2010a, kterým se možná mnohé mění.
Svým nedávným rozhodnutím Nejvyšší správní soud řešil právní dopady konfliktu mezi cestujícím a revizorem v plzeňském trolejbuse. Cestující bez platné jízdenky se v průběhu přepravní kontroly pokusil utéci z trolejbusu, byl revizorem zadržen, což následně vyústilo v potyčku mezi oběma muži. Revizor byl následně postižen za přestupek proti občanskému soužití. Soud ve věci zjistil řadu procesních pochybení na straně správních orgánů, vyslovil se však obecně rovněž k možnostem, které má revizor ve vztahu k černým pasažérům.
Nejvyšší správní soud vyšel z toho, že zákon o drahách dává cestujícímu povinnost prokázat svou totožnost revizorovi. Revizor sám však není oprávněn přes odpor cestujícího zjišťovat jeho totožnost. Pokud cestující dobrovolně nesplní svou povinnost prokázat se osobními údaji potřebnými na vymáhání zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, musí nést s tím spojené negativní následky předvídané § 37 odst. 5 písm. d) zákona o dráhách.
Povinnost cestujícího
Konkrétně půjde dle výzvy revizora buď o povinnost cestujícího následovat revizora na vhodné pracoviště veřejné správy ke zjištění totožnosti, anebo o povinnost setrvat na vhodném místě do příchodu osoby oprávněné zjistit totožnost cestujícího. Takovouto oprávněnou osobou bude zpravidla státní nebo městský policista.
Zákon tedy nedává revizorovi možnost násilím vynutit ztotožnění cestujícího. Právě naopak, zákon výslovně pamatuje na situaci, kdy se cestující žádnými doklady neprokáže. Otázkou, která byla soudu položena, pak byly právní možnosti revizora v situaci, kdy cestující dobrovolně nesplní svou povinnost následovat revizora na policii anebo setrvat na vhodném místě do příchodu policisty.
Právní závěr, podle něhož povinnost cestujícího dle § 37 odst. 5 písm. d) zákona o drahách není jakkoliv vynutitelná, a záleží tedy na dobré vůli cestujícího, zda revizora následuje např. na policejní služebnu, by učinil z § 37 odst. 5 písm. d) ve své podstatě nevynutitelnou normu. Sankce vůči tzv. „černým pasažérům“ nastíněné v § 37 odst. 5 by tak ve své podstatě byly aplikovatelné pouze vůči cestujícím, kteří by se jim podrobili dobrovolně. Naopak cestující bezohlední a vůči revizorovi dokonce agresivní by žádné negativní následky spojené se svým jednáním nenesli. Jednoduše by totiž z místa odešli. Takováto interpretace upřednostňující osoby jednající protiprávně před osobami svých povinností dbalých je však naprosto nepřijatelná. Současně by ponechala provozovatele drážní dopravy bez jakékoliv ochrany proti protiprávním zásahům do jeho majetkových práv formou bezplatného (ergo nezákonného) využívání jím poskytovaných služeb.
Jednání v nutné obraně
V situaci, kdy cestující nepředloží platnou jízdenku a následně nesplní ani povinnost dle § 37 odst. 5 písm. d) zákona o dráhách, útočí na zájem chráněný zákonem. Tímto je ochrana majetkových práv provozovatele a zájem na tom, aby cestující v drážní dopravě řádně hradili jízdné, resp. pokud tak neučiní, aby uhradili přirážku podle přepravního řádu. Takovýmto jednáním se cestující dopouští přinejmenším civilního deliktu, uvažovat však lze za určitých okolností i o přestupku proti majetku.
V takovémto případě nelze paušálně vyloučit nutnou obranu, tedy právo revizora odvrátit tento útok zadržením cestujícího, který se pokouší utéct, tedy pokouší se porušit sekundární povinnost podle § 37 odst. 5 písm. d) zákona o dráhách a uniknout tak následkům jízdy bez platné jízdenky. Právě pokus o únik cestujícího z místa, kde jej revizor vyzval k vyčkání na příchod osoby oprávněné zjistit totožnost cestujícího, je útokem na majetková práva provozovatele, tedy na zájem chráněný zákonem. Úspěšným útěkem „černého pasažéra“ bude dokončeno jeho protiprávní jednání, kterým bylo využití přepravních služeb provozovatele bez zaplacení stanoveného jízdného a přirážky.
Nutná obrana zadržením cestujícího je samozřejmě možná jen za podmínky, že revizorovo počínání není zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku. Je-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, o nutnou obranu se nejedná. Revizor tedy nesmí volit takové prostředky, které povedou nebo mohou vést k újmě na zdraví „černého pasažéra“ nebo jakékoliv jiné osoby. Revizor se ani nesmí bez dalšího „vrhnout“ na cestujícího, ale musí mu dát šanci svou povinnost dle zákona splnit dobrovolně.
Revizor nesmí použít větší síly než je nezbytně nutné k dosažení cíle jeho zákroku, kterým je ochrana majetkových práv provozovatele. Tohoto cíle dosáhne znemožněním útěku cestujícího a zjištěním jeho totožnosti osobou k tomu oprávněnou.
Nutná obrana neslouží a sloužit nemůže vymožení pohledávky vůči „černému pasažérovi.“
Naproti tomu je přirozené, že zasahující revizor musí reagovat též na event. násilí ze strany cestujícího. Cestující, který ve vztahu k revizorovi použije fyzickou sílu, resp. se s ním pustí do potyčky, musí nést tomu odpovídající riziko revizorovy adekvátní reakce. Zákon o přestupcích totiž dává revizorovi možnost se i tomuto novému útoku ze strany cestujícího přiměřeně bránit.
Výše uvedené závěry se v žádném případě nevztahují jen na vztah provozovatele drážní dopravy a černého pasažéra. Naopak, vyplývají z předpokladu možnosti každé jednotlivé fyzické či právnické osoby chránit si v sociálních interakcích svá práva. Každý se může obdobným způsobem chránit například proti zloději, jakkoliv hodnota odcizených věcí nenaplní trestní odpovědnost pachatele, nebo proti hostovi v restauraci, který zkonzumoval objednané jídlo, a poté odmítl zaplatit, nebo proti osobě, která poškodila jeho věc atd.
Finálně lze dodat, že poněkud jiná situace nastane, je-li kontrole přítomen městský strážník nebo policista. Na rozdíl od revizora se oba mohou účinně domoci toho, aby jim osoba přistižená při páchání trestného činu nebo přestupku prokázala svou totožnost. Splnění této povinnosti si mohou v krajním případě vynutit i silou, podezřelou osobu zadržet a předvést na služebnu. Spornou otázkou však je – s ohledem na ochranu osobních údajů – předání zjištěných osobních údajů revizorovi, resp. dopravnímu podniku. Právní názory na tuto věc se různí. Černý pasažér však asi bude v praxi jen těžko dokazovat, že v tomto směru k porušení zákona došlo.
