Protože jak je známo, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, může se každému z nás přihodit, že z různorodých příčin v rámci pracovněprávního vztahu utrpíme úraz.
Smyslem tohoto článku je osvětlit, jakým způsobem postupovat v případě, že se tak stane, komu a kdy úraz ohlásit a jaké jsou povinnosti zaměstnance i zaměstnavatele. Konečně je také vhodné upozornit na nedávné změny právní úpravy týkající se náhrady při pracovní neschopnosti.
Kdy se jedná o pracovní úraz
Začněme tedy popořadě. Co vůbec rozumíme pod pojmem pracovní úraz? Jedná se poškození zdraví, ale i smrt zaměstnance, který utrpěl při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Za pracovní úraz nepovažujeme případ, kdy k úrazu dojde na cestě do zaměstnání a zpět. Rozumí se tím tedy úsek od zaměstnancova bydliště, nebo jiného výchozího bodu, až do objektu zaměstnavatele, případně jiného místa určeného k plnění pracovních úkolů.
Pokud tedy jdeme do práce a uprostřed cesty se srazíme s cyklistou, o pracovní úraz jistě nepůjde. Pokud ale vstoupíme do areálu staveniště, kde vykonáváme směnu a pád nářadí z lešení nás při průchodu zraní, stejně jako když například v administrativní budově, kde vykonáváme práci, upadneme na mokré podlaze, situace už jako pracovní úraz posouzena bude.
Kdy jde o pracovní úraz utrpěný při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním?
Nedílnou součástí zákonné definice pracovního úrazu je dále to, že jde o úraz utrpěný při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním,[1] ale též úraz utrpěný pro plnění pracovních úkolů. Taková formulace je značně zobecněná a bude vždy záležet na daném konkrétním případě, co se bude za pracovní úraz posuzovat, a co ne.
Tak například i infarkt myokardu lze v některých případech považovat za pracovní úraz, a to zejména tehdy, pokud k němu došlo v důsledku nadměrného pracovního zatížení. Pokud ovšem při výkonu práce například obdržíme tragickou zprávu v rodinné nebo jiné osobní záležitosti, a právě v jejím důsledku dojde k infarktu, o pracovní úraz už nepůjde.
Plněním pracovních úkolů rozumíme plnění povinností, které vyplývají jak z pracovního poměru, tak z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Dále i činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele a činnost, která je předmětem pracovní cesty.
Pod pojmem v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů rozumíme úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před jejím počátkem, anebo po jejím skončení.
Takovou činností, jak již bylo zmíněno, není cesta do zaměstnání, byť se může jevit jako zásadní úkon nutný k výkonu práce, ale ani stravování nebo zdravotní vyšetření mimo objekt zaměstnavatele.
Pokud se tedy stravujeme v závodní kantýně a utrpíme úraz zde, nebo pokud má zaměstnavatel „svého“ ošetřující lékaře ve svém objektu, půjde i v těchto případech o pracovní úraz.
Práva a povinnosti zaměstnance při pracovním úrazu
Jaké povinnosti má zaměstnanec v souvislosti se zajištěním vlastní bezpečnosti, ale i bezpečí svých kolegů, upravuje zákoník práce („ZP“). §106 odst. 4, písm. h) ukládá zaměstnanci zejména povinnost informační.
Informační povinnost ukládá zaměstnanci „…bezodkladně oznamovat svému nadřízenému vedoucímu zaměstnanci svůj pracovní úraz, pokud mu to jeho zdravotní stav dovolí, a pracovní úraz jiného zaměstnance, popřípadě úraz jiné fyzické osoby, jehož byl svědkem….“
Zdůraznit je tedy třeba význam bezodkladného oznamování namísto spoléhání na to, že bolavou nohu rozchodíme, rána se zacelí, nebo že bolest hlavy přejde, a to ani do následujícího dne.
To vše za předpokladu, že to zdravotní stav zaměstnance dovoluje. Pokud tedy utrpíme popáleniny, nebo jiná vážná poranění, nejprve zajišťujeme první pomoc. Obdobně tak i při ztrátě vědomí je sankce za porušení povinnosti spočívající v neoznámení pracovního úrazu pochopitelně vyloučena.
Prevence až na prvním místě
Je třeba přiznat, že na bezpečnost práce se v našich podmínkách nikdy příliš nehledělo. Pokud je třeba utahovat opasky, jsou to právě bezpečnostní opatření chránící zaměstnance nebo jiné osoby v prostorách zaměstnavatele, které jsou zkracovány jako první.
Pokud zůstaneme u práv a povinností zaměstnance, zákoník práce uvádí ve výše zmíněném § 106 ještě několik dalších, které mají především preventivní účinky.
Za zmínku stojí zejména odst. 2 garantující zaměstnanci možnost odmítnout výkon práce, o níž má důvodně za to, že ohrožuje jeho život nebo zdraví, popřípadě život nebo zdraví jiných osob. Obecně lze vyjít z premisy, že pokud nejsme kvalifikovaní k určité činnosti, jednoduše její výkon odmítneme.
Protože zaměstnanec není jen pasivním vykonavatelem určité činnosti, bezpečné pracovní prostředí musí také spoluvytvářet. Za tím účelem musí respektovat opatření zaměstnavatelem přijatá a je povinen seznámit se, tradičně hned při nástupu do práce, se základními dokumenty týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci („BOZP“).
Má povinnost se účastnit školení, které zaměstnavatel zajišťuje, podrobit se preventivním prohlídkám a především, je povinen dodržovat právní a ostatní předpisy a pokyny zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, s nimiž byl řádně seznámen.
Ohlášení úrazu
V případě pracovního úrazu je zásadní splnění zejména oznamovací povinnosti, jak bylo uvedeno výše. Tedy svému nadřízenému vedoucímu zaměstnanci, a to bezodkladně, pakliže nám to zdravotní stav dovolí.
Kniha úrazů, její obsah a pokuty
Další postup je spíše administrativního rázu. Informace o nahlášeném úrazu se evidují v knize úrazů. Tu je možno vést jak v listinné, tak v elektronické podobě. Nařízení vlády č. 201/2010 Sb. přímo uvádí, jaké údaje by záznam měl obsahovat.
Jedná se o jméno a příjmení postiženého, datum a hodinu úrazu, místo, kde k úrazu došlo, činnost, při níž k úrazu došlo, dále také počet hodin již odpracovaných bezprostředně před vznikem úrazu, celkový počet zraněných osob, druh zranění, zraněná část těla, druh úrazu, zdroj a příčiny úrazu a jména svědků.
S účinností od 1.1.2015, kdy došlo k novele nařízení 201/2010[2] musí kniha úrazů obsahovat také popis úrazového děje. Úrazy tak budou evidovány podle druhu zranění, ale také zraněné části těla specifikované v příloze č. 3 nařízení. Důvodem je efektivnější statistické sledování pracovních úrazů.
Za nesplnění povinnosti vést knihu úrazů potom hrozí zaměstnavateli, který je právnickou osobou, pokuta ve výši až 400 000 Kč.[3] Podle zákona o inspekci práce potom musí zaměstnavatel pod hrozbou dalších sankcí navíc nechat své zaměstnance procházet pravidelnými školeními, které se týkají BOZP a požární ochrany.
Pokud se jedná o zranění zaměstnance, který byl vyslán nebo dočasně přidělen k jinému zaměstnavateli, údaje zaznamenávají oba zaměstnavatelé. Význam knihy spočívá hlavně v tom, že se dle jejího obsahu později může sepsat záznam o úrazu.
Záznam o úrazu
Právě záznam o úrazu se potom pořizuje za předpokladu, že se jedná o poškození zdraví takového charakteru, že zaměstnanci byla způsobena pracovní neschopnost delší než 3 kalendářní dny, nebo dokonce smrt.
Vzor záznamu o úrazu nalezneme v příloze č. 1 Nařízení vlády č. 201/2010 Sb.. Co je z pohledu zaměstnance důležité, je to, že v části E postižený zaměstnanec tento záznam podepisuje.[4]
V případě, že jako poškozený zaměstnanec s čímkoliv v záznamu úrazů nesouhlasíte, nepodepisujte ho (!). Pokud se svým zaměstnavatelem nedospějete k dohodě, obraťte se raději na příslušný úřad bezpečnosti práce.
Za zaměstnavatele ho potom bude tradičně podepisovat např. člen jeho statutárního orgánu, nebo některý z vedoucích zaměstnanců.
Tento záznam se vyhotovuje neprodleně, nejpozději však do 5 pracovních dnů ode dne, kdy se zaměstnavatel o úrazu dozvěděl. V této lhůtě by měl být také zaměstnancem podepsán. Neplatí to tehdy, pokud to např. pro hospitalizaci postiženého zaměstnance, nebo z jiného důvodu, není možné. Se sepsáním tedy není možné čekat do doby, než se zaměstnanec uzdraví.
Hlášení úrazu zaměstnavatelem
V souvislosti s novelou nařízení vlády č. 201/2010 Sb. došlo k několika změnám ohledně ohlašování pracovního úrazu zaměstnavatelem. Ohlašování probíhá tradičně telefonicky, případně emailem nebo faxem, a uvádí se v něm ve zkráceném znění údaje ze záznamu o úrazu.
Zaměstnavatel bez zbytečného odkladu ohlašuje pracovní úraz útvaru Policie ČR[5], odborové organizaci, zástupci pro BOZP a oblastnímu inspektorátu práce, jestliže hospitalizace trvá déle než 5 dnů, případně báňskému úřadu,[6] nebo také zaměstnavateli, který zaměstnance k práci přidělil.
Nově odpadá povinnost zaměstnavatele informovat pojišťovnu, u níž je zaměstnanec pojištěn. Tato povinnost ovšem zůstává zachována tehdy, pokud dojde k úrazu smrtelnému.
Odškodnění zaměstnance při pracovním úrazu
Konečně se dostáváme také k otázce odškodnění zaměstnance v případě pracovního úrazu. Ustanovení zákoníku práce je zde značně strohé. § 372 uvádí, že zaměstnanci náleží náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění a poskytuje se jednorázově.
Její konkrétní výše je upravena ve vyhlášce č. 50/2003 Sb., která ovšem byla s účinností nového občanského zákoníku („NOZ“), tedy k 1.1.2014, zrušena.
Vyhláška stojí na principu stanovených sazeb dle příslušného bodového hodnocení, zatímco dle NOZu se v případě náhrady při ublížení na zdraví a při usmrcení postupuje dle relativně volného posouzení soudu. To umožňuje větší flexibilitu z hlediska možnosti přihlédnout k dalším aspektům úrazu.
V této souvislosti je třeba poukázat na poměrně kuriózní situaci, která v souvislosti se zrušením bodové vyhlášky nastala. ZP totiž předpokládá, že se bude postupovat právě podle této vyhlášky, dokud nenabude účinnosti zákon o úrazovém pojištění zaměstnanců.
Účinnost tohoto zákona se předpokládala k 1.1.2015, což by ovšem znamenalo celý rok, kdy by absentovala konkrétní právní úprava pro odškodnění zaměstnanců. Tuto situaci tak vyřešilo společné stanovisko Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva práce a sociálních věcí.
Vzhledem k tomu, že nabytí účinnosti zákona o úrazovém pojištění zaměstnanců se letos, ba ani příští rok, nedočkáme, i nadále se dle tohoto stanoviska ve věcech úrazů zaměstnanců postupuje a postupovat bude podle již zrušené bodové vyhlášky.
Kdy vzniká nárok na odškodnění z pracovního úrazu a kdy ne?
ZP hovoří o odpovědnosti za škodu v §366 a násl., byť z terminologického hlediska bylo od tohoto pojmu v NOZu upuštěno.
Zaměstnavatelova odpovědnost je objektivní povahy, ovšem s možností liberace. Nárok na odškodné má zaměstnanec i tehdy, pokud si přivodil úraz vlastní vinou, pokud se ovšem nejedná o některý z případů, kdy je odpovědnost zaměstnavatele vyloučena nebo omezena.
„Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda vznikla tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění BOZP, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody.“
„Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že škoda vznikla v důsledku skutečností výše uvedených […], proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.“
K částečnému zproštění odpovědnosti zaměstnavatele je nutno dodat, že dle §367 odst. 3 je ten povinen zejména určit část škody, kterou ponese zaměstnanec, a to právě podle míry jeho zavinění. V případě lehkomyslného jednání je však zaměstnavatel povinen uhradit alespoň třetinu škody.
Druhy náhrad
V rozsahu, v jakém za škodu zaměstnavatel odpovídá, je povinen poskytnout náhradu za:
- ztrátu na výdělku,
- bolest a ztížení společenského uplatnění,
- účelně vynaložené náklady spojené s léčením,
- věcnou škodu.
Co se týče určení výše náhrady za ztrátu na výdělku v době pracovní neschopnosti, vypočítá se z „…rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle § 192 a plnou výší nemocenského.“[7]
Po skončení pracovní neschopnosti nebo v případě uznání invalidity se potom výše náhrady zjišťuje jako „…rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu.“[8]
Zároveň je nutno zmínit, že náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti z téhož úrazu jsou samostatná práva, která nepřísluší vedle sebe.
Účelně vynaložené náklady se hradí tomu, kdo je vynaložil. Náhrada za ztrátu na výdělku a ztížení společenského uplatnění se poskytuje jednorázově.
Jak postupovat proti nežádoucímu postupu pojišťovny
V některých případech také dochází k tomu, že pojišťovny samy krátí odškodnění nebo mají tendence samostatně rozhodovat, zda se o pracovní úraz jedná nebo ne.
K tomu je třeba dodat, že pojišťovna předně nemá právo rozhodovat o tom, zda se jedná o pracovní úraz. Toto rozhodnutí činí buď zaměstnavatel, nebo soud.
I v případě částečného zproštění se odpovědnosti, jak bylo uvedeno výše, je zřejmé, že určení části škody, kterou nese zaměstnanec, stanoví opět zaměstnavatel, a ani zde tedy nebude ponechána možnost zkrácení odškodnění na pojišťovně.
V případě neoprávněného zkrácení je tak možno podat žalobu na plnění, anebo v případě odmítnutí posouzení případu jako pracovní úraz, je možno obrátit se na guvernéra ČNB nebo opět na soud, tentokrát s určovací žalobou.
[1] Zákonné pojetí pracovního úrazu, viz. §380 ZP
[2] Nařízení vlády č. 170/2014 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 201/2010 Sb., o způsobu evidence úrazů, hlášení a zasílání záznamu o úrazu;
[3] Viz. §17, §30 zákona č. 251/2005 Sb. o inspekci práce;
[4] Zaměstnavatel je totiž povinen mu ho předat, v případě smrti zaměstnance je povinen ho předat rodinným příslušníkům zemřelého;
[5] nasvědčují-li skutečnosti tomu, že v souvislosti s pracovním úrazem byl spáchán trestný čin
[6] podléhá-li činnost nebo pracoviště vrchnímu dozoru;
[7] § 370 ZP;
[8] § 371 odst. 1 ZP.
