Nový občanský zákoník 2014 zasahuje do mnohých právních odvětví, oblast zdravotnického práva nevyjímaje. Dostává se tak do pomyslného souboje se zákonem o zdravotních službách a na povrch vyvstává problém, který předpis má v aplikaci přednost.
Podle většinového názoru nelze přednost určit obecně, ale je nutno nahlížet na vztah jednotlivých ustanovení – prioritu bude mít ta úprava, která obsahuje konkrétnější a podrobnější pravidla. Avšak skutečnost, že je určité ustanovení speciálním, ještě neznamená, že obecnou úpravu můžeme zcela opomenout – vždy musíme postupovat pokud možno v souladu s oběma předpisy.
Domněnka souhlasu pacienta
Základním předpokladem pro poskytnutí zdravotní služby je souhlas pacienta. Občanský zákoník nově zakotvuje domněnku souhlasu – „nevyžaduje-li se pro souhlas písemná forma, má se za to, že byl udělen.“ Je tedy na pacientovi, aby v případě sporu dokázal, že souhlas neudělil. Toto nové ustanovení je dosti diskutabilní, neboť pacient je u lékaře často vystresovaný a nelze od něj požadovat, aby si obstarával důkazní materiál. Naproti tomu lékař se pohybuje ve svém prostředí a má o problematice alespoň základní právní povědomí.
Na první pohled pro pacienta velmi nepříznivou úpravu zmírňuje fakt, že se domněnka vztahuje opravdu jen na samotný souhlas, nikoliv na podmínky jeho udělení, které stanovuje zákon. To znamená, že před svým souhlasem musí být pacient řádně poučen o povaze zásahu, o jeho možných následcích a dále mu musí být srozumitelně vysvětlen způsob a účel zákroku, případná nebezpečí i možnost jiného postupu. Bez těchto informací nemůže být souhlas platně udělen,přičemž prokázat, že k poučení došlo, bude muset poskytovatel zdravotních služeb. Toto reflektuje snahu zamezit případům, kdy může dojít k zákroku zcela bez svolení pacienta, který prakticky nemá šanci svůj (ne)souhlas dokázat.
Forma souhlasu uděleného souhlasu
Souhlas může být udělen písemně, ústně nebo konkludentně (např. podáním ruky k odběru krve). Zákon v určitých situacích předepisuje povinnou písemnou formu, což je opět snaha o zamezení zneužívání práva. Podle zákona o zdravotních službách je nutný písemný souhlas v případě, že se jedná o souhlas s hospitalizací; jestliže tak určí poskytovatel; nebo jestli tak stanoví jiný předpis. Zmiňovaným jiným právním předpisem může být také občanský zákoník, který stanovuje písemnou formu souhlasu pro zásah do integrity člověka, má-li být oddělena část těla, která se již neobnoví. Na první pohled logické ustanovení obsahuje určité trhliny – dopadá totiž například na vynětí vnitřního orgánu, ale také na poměrně klasické odstranění kožního útvaru či zubu. Nastává tak trochu paradoxní situace, kdy vytržení zubu bez písemného stvrzení se stává protiprávním a naopak operace mozku by teoreticky mohla být provedena pouze se souhlasem ústním, jehož dokazování by navíc leželo na pacientovi.
Podmínky souhlasu pro udělení souhlasu pacienta
Souhlas s poskytnutím zdravotní péče musí být svobodný a informovaný. Podle zákona se souhlas považuje za svobodný tehdy, je-li dán bez jakéhokoliv nátlaku. To znamená, že musí být poskytnut bez naléhání lékaře, rodiny, partnera atd., a pokud možno také bez přílišného nátlaku způsobeného bolestí.
Aby byl souhlas informovaný, musí dostat pacient všechny potřebné informace, které potřebuje pro rozhodnutí. Jedná se zejména o skutečnosti uvedené výše – způsob a účel zákroku, možná nebezpečí atd., ale také je nutné informovat například o stávajícím zdravotním stavu, předpokládaném přínosu léčby, omezeních a doporučeních ve způsobu života. Výjimku tvoří situace, kdy by sdělení nepříznivé diagnózy mohlo pacientovi způsobit závažnou újmu na zdraví – v takovém případě lze informaci na dobu nezbytně nutnou zadržet.
Pacient přitom musí být k udělení souhlasu způsobilý – posouzení je na lékaři, který informace podává. Pacient musí být schopen porozumět sdělovaným informacím, zvažovat důsledky a logicky se rozhodnout.
Práva pacienta
Problematika souhlasu se zákrokem je velmi rozsáhlá a lékař tak bude nezřídka kdy čelit nelehké otázce, zda je pacient k udělení souhlasu způsobilý a zda je ve svém stavu schopen chápat souvislosti. Faktem je, že má být vždy postupováno v nejlepším zájmu pacienta, který má právo na náležitou odbornou úroveň poskytovaných služeb. Dále má pacient právo na úctu, ohleduplnost či důstojné zacházení. Otázkou však zůstává, zda toto zdravotnická zařízení splňují. Pokud možno, vybírejte mezi nimi důkladně – i na to totiž máte právo.
