Dědické právo je obecně jednou z oblastí, která nabytím účinnosti nového občanského zákoníku, doznala největších změn od dosavadní právní úpravy. K jakým změnám došlo v zákonné posloupnosti dědiců a jak jsou nyní upraveny dědické skupiny?
Dědění ze zákona
Zákon je i nadále považován za nejslabší dědický titul. V praxi to znamená, že k dědění ze zákona dochází až v případě, že zůstavitel neučinil žádný projev vůle k vyloučení tohoto způsobu přechodu majetku.
Tímto projevem vůle měl zákonodárce na mysli buď pořízení závěti pro případ smrti, což je právní jednání dobře známé i dosavadní právní úpravy, nebo uzavření dědické smlouvy, kterážto jako nový právní institut byla do českého právního řádu zakotvena právě novým občanským zákoníkem.
Jednoduše řečeno tedy zákonná dědická posloupnost k pozůstalosti nebo její části nastane až v případě, kdy nedojde k dědění celé pozůstalosti podle dědické smlouvy nebo závěti. Hlavním důvodem je především velký respekt k vůli zůstavitele, ať už je projevena kteroukoliv z těchto forem.
Nový občanský zákoník uvádí pojem vydědění, což je institut, který slouží k tomu, aby byl z dědění vyloučen neopominutelný dědic. Neopominutelný dědic může být vyděděn úplně nebo mu může být zkrácen jeho dědický podíl.
Nezpůsobilý dědic či odmítnuté dědictví
Jelikož život pohříchu nabízí předem neočekávatelné situace, může nastat i stav, kdy závětí resp. dědickou smlouvou k dědictví povolaný dědic bude nezpůsobilý dědit, popř. dědictví odmítne. I za této situace nastupují v pozůstalost dědici dle zákonné posloupnosti, ale zde však nelze zcela pominout zůstavitelovu poslední vůli. Ze zákona je takto nastoupivším dědicům uloženo, aby splnili ostatní nařízení zůstavitele, bylo-li v jeho pořízení pro případ smrti uvedeno.
Dědické skupiny
Jak již ostatně vyplývá ze samotného nadpisu tohoto článku, nový občanský zákoník v rámci zákonné posloupnosti dědění především rozšířil počet dědických tříd a tím logicky i okruh zákonných dědiců.
Zákonná posloupnost dědiců
Zákonodárce dosavadní čtyři dědické skupiny nahradil šesti dědickými třídami, vycházejíce především z obecně kladně přijímané teze, že dosavadní právní úprava dědických skupin v občanském zákoníku byla nedostatečná, jelikož v některých situacích přiřkla dědictví státu namísto osob, které byly v poměru k zůstaviteli byť i jen vzdáleně příbuzné.
První třída dědiců
V první dědické třídě dědí zůstavitelovy děti a jeho manžel/ka, každý z nich stejným dílem. Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti, popř. vzdálenější potomci. První třída tak byla zákonodárcem navržena přesně tak, jak jsme ji znali z občanského zákoníku.
Příklad: Zůstavitel po sobě zanechal manželku a dvě děti, syna a dceru. V případě, že jsou všichni způsobilí dědit a žádný z nich dědictví neodmítl, budou dědit všichni shodně 1/3 z pozůstalosti. Kdyby však např. syn dědictví odmítl, ale měl již své vlastní dvě děti, syna a dceru (zůstavitelova vnuka a vnučku), byli by dědické podíly následující: manželka 1/3, dcera 1/3, vnuk 1/6 a vnučka 1/6.
Je důležité si také uvědomit skutečnost, že manžel začasté nabývá po zůstaviteli majetek i z vypořádaného společného jmění manželů.
Stejně jako dosud platí pravidlo, že v případě, že nedědí žádné ze zůstavitelových dětí, nemůže manžel v rámci první dědické třídy dědit sám.
Druhá třída dědiců
Není-li dědictví realizováno v rámci první dědické skupiny, tzn. nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé třídě manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázání výživou na zůstavitele („spolužijící osoby“).
U osob spolužijících se přitom přihlíží zejména k fakticitě života, kdy různá neformální soužití osob jsou velmi četná a není tedy důvod takové osoby sankcionovat za to, že svému faktickému svazku nedaly formální vyjádření, což ostatně v celé řadě případů ani není možné. Dědici druhé třídy dědí stejným dílem, manžel je však privilegován v tom směru, že dědí vždy nejméně polovinu pozůstalosti.
Příklad: Zůstavitel neměl žádné děti, měl manželku, se kterou fakticky již delší dobu nežije, nicméně k rozvodu nedošlo a již více než jeden rok žije ve společné domácnosti se svou novou přítelkyní. Dále měl zůstavitel matku. V takovém případě by byli dědické podíly následující: manželka 1/2, přítelkyně 1/4, matka 1/4.
Důležité je také zmínit, že osoby spolužijící nemohou ve druhé třídě dědit samy.
Třetí třída dědiců
Třetí dědická třída zůstala naprosto beze změn od předchozí právní úpravy. Nedědí-li manžel ani rodiče zůstavitele, dědí v rámci třetí třídy dědiců stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a osoby se zůstavitelem spolužijící. Pro případ, že by nedědil některý ze sourozenců, je stanoveno, že jeho dědický podíl nabývají stejným dílem jeho děti, tj. zůstavitelovi synovci a neteře.
Příklad: Zůstavitel zemřel svobodný, bezdětný. Měl pouze bratra a přítelkyni, se kterou žil dlouhou dobu ve společné domácnosti. Po jeho smrti bratr dědictví odmítl a jeho podíl přešel na jeho dvě děti, který si jej rozdělí rovným dílem. Dědické podíly by tedy byly následující: přítelkyně 1/2, synovec 1/4, neteř 1/4.
Co se týče zůstavitelových sourozenců, je praktické zmínit, že nezáleží na tom, zda měli spolu se zůstavitelem společné oba rodiče či pouze jednoho z nich. Jednoduše řečeno, sourozenci „vlastní“ i „nevlastní“ mají shodné postavení. Dále pak v případě, že sourozenec je zároveň i osobou spolužijící se zůstavitelem, náleží mu pouze jeden dědický podíl.
Čtvrtá třída dědiců
Nedědí-li žádný dědic ve třetí třídě, dědí ve čtvrté třídě stejným dílem prarodiče zůstavitele. Na rozdíl od dřívější právní úpravy nový občanský zákoník v této třídě nepovolává k dědění jejich děti, neboť jsou nově povolány až ve třídě šesté.
Pátá třída dědiců
Nedědí-li žádný z prarodičů zůstavitele, dědí v páté třídě jen prarodiče rodičů zůstavitele,
tj. zůstavitelovi pradědečci a prababičky. Prarodičům zůstavitelova otce připadá polovina dědictví, prarodičům zůstavitelovy matky druhá polovina. Obě dvojice prarodičů se dělí rovným dílem o polovinu, která na ně připadá.
Pokud nedědí jednotlivý člen dvojice, připadne uvolněná osmina druhému členu. Nedědí-li celá dvojice, připadne tato čtvrtina druhé dvojici z téže strany. Nedědí-li ani jedna dvojice téže strany, připadá dědictví dvojicím druhé strany ve stejném poměru, v jakém se dělí o polovinu dědictví, která jim připadá přímo.
Zákonodárce byl při zakotvování páté dědické třídy do našeho právního řádu, čímž došlo k rozšíření okruhu dědiců o pradědečky a prababičky zůstavitele, především veden myšlenkou, že nelze přehlížet stále se prodlužující délku lidského života, ani nijak řídké případy náhlé a někdy i hromadné smrti mladých lidí (např. v důsledku autohavárie). K těmto případům patrně nebude v praxi docházet nějak zvlášť často, nicméně je dobře, že na ně zákon pamatuje a byť i poměrně vzdálené příbuzné neponechává bez nároku na dědictví.
Šestá třída dědiců
Rovněž šestá dědická třída je v českém právním řádu zakotvena nově. V případě, že nebude dědit nikdo z páté třídy, dědí v šesté třídě děti dětí sourozenců, tj. vnuci/vnučky sourozenců zůstavitele, a děti prarodičů zůstavitele, tj. jeho strýcové a tety, a to každý stejným dílem. Pokud by strýc nebo teta dědit nemohli, dědili by jeho děti, tj. zůstavitelovi bratranci a sestřenice.
Změny v dědickém řízení
V životě se však může lehce stát, že se s jeho nástrahami nevypořádá ani jedna ze šesti dědických tříd. V případech, kdy nebude dědit žádný dědic podle zákonné dědické posloupnosti, připadne dědictví státu (tzv. odúmrť). Nově se však na stát hledí jako by byl zákonným dědicem, což může mít na určité specifické případy poměrně zásadní dopad.
Dosud platilo, že pokud zemřel český občan vlastnící nemovitost v zahraničí nemající ani zákonné dědice, připadla tato nemovitost státu, kde se nacházela. Ve světle této nové úpravy, však bude mít český stát postavení zákonného dědice a předmětná nemovitost připadne jemu.
Na rozšíření dědických skupin a tím i okruhu zákonných dědiců bylo reagováno zakotvením nového institutu – tzv. několikeré příbuzenství. V praxi to znamená, že je-li někdo se zůstavitelem příbuzný z více než jedné strany, má se mu dostat dědický podíl z každé strany.
Při porovnání obou právních úprav je na první pohled patrná skutečnost, že z první a druhé dědické třídy byl zákonodárcem vyňat registrovaný partner zůstavitele. Nejedná se však o nějaký veskrze zpátečnický počin. Ve společných ustanoveních nového občanského zákoníku (konkrétně v § 3020) je stanoveno, že ustanovení částí první, třetí a čtvrté NOZ o manželství a o právech a povinnostech manželů platí obdobně pro registrované partnerství a práva a povinnosti partnerů.
Díky tomuto nenápadnému, ale o to významnějšímu ustanovení, které je ukryto téměř až na samém konci nového občanského zákoníku, registrovaní partneři o svá práva nepřicházejí a jsou i nadále v okruhu zákonných dědiců privilegováni do první resp. druhé dědické třídy.
Vzor závěti
Vzorový dokument závěti je dostupný ke stažení a k individuálním úpravám.
Použité právní předpisy
§ 1475 až § 1720, § 3020 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
Poslední aktualizace: 20. května 2024
