Upozorňujeme na neaktuálnost právní úpravy v článku. Tento článek neobsahuje aktuální právní úpravu.
Ačkoliv již většina z nás alespoň okrajově zaznamenala, že od 1. 1. 2014 zakusil český právní řád notné změny především v rovině soukromého práva způsobené účinností nového občanského zákoníku a souvisejících předpisů, jen málokdo si však dokázal propojit tyto změny do souvislosti s bankovní sférou. Přitom banka samotná hraje v životě každého z nás velkou roli. Ať už pouze z důvodu, že si na bankovní účet necháváme zasílat svoji výplatu a s tímto účtem hospodaříme v běžném životě, nebo prostřednictvím banky čerpáme spotřebitelský úvěr. Někteří z nás využívají k financování svého bydlení hypotéky, jiní naopak stavební spoření či obdobné spořicí účty. A nechybí ani ti, co prostřednictvím banky pravidelně investují, případně využívají jiné bankovní produkty.
Žádný z těchto zmíněných a dalších bankovních produktů není výjimkou a též jsou dotčeny právními změnami. Proto není od věci se alespoň ve stručnosti a pro obecný přehled z pohledu spotřebitele seznámit s těmi nejdůležitějšími novinkami projevujícími se v bankovní sféře. Protože jak zní stará římská zásada, která prostupuje celým novým občanským zákoníkem, „Právo přeje bdělým“.
Spotřebitelský úvěr
Mezi velice populární bankovní produkty se v posledních letech zařadil tzv. spotřebitelský úvěr neboli půjčka fyzickým osobám spotřebitelům pro financování jejich nepodnikatelských aktivit. Tyto úvěry většinou bývají poskytovány jako neúčelové, kdy klient bankovní instituce není limitován čerpat úvěr ke konkrétnímu účelu. Rekodifikace zasáhla tento bankovní produkt z několika hledisek. Jednak je spotřebitelský úvěr sjednáván formou tzv. formulářové neboli adhezní smlouvy, o jejichž úskalích bylo pojednáno již v prvním článku této série, z nichž zdůraznit je třeba právě možná odkazující ustanovení čili smluvní doložky. Součástí smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru jsou též obchodní podmínky, kdy opět první článek poskytl výčet základních změn, a především nelze zapomenout ani na zásadu ochrany slabší strany.
Nyní si přiblížíme další pojmy klíčové pro produkt spotřebitelského úvěru, přičemž k těm nejdůležitějším patří znovuzavedení institutu lichvy novým občanským zákoníkem a s tím související tzv. RPSN, která se stala námětem navrhované novely zákona o spotřebitelském úvěru. Podíváme se i na vztah spotřebitelského úvěru a jeho zajištění směnkou a nakonec si uděláme krátký exkurz do v současnosti velice diskutovaného sporu o bankovní poplatky za spotřebitelské a jiné úvěry.
NOZ a spotřebitelský úvěr – lichva
Ačkoliv je spotřebitelský úvěr upraven ve speciálním zákoně o spotřebitelském úvěru, v novém občanském zákoníku objeví bankovní klient velice užitečnou novinku v § 1796 NOZ, a to znovuzavedení staronového institutu lichvy, který má velice úzkou spojitost s výší úrokových sazeb za spotřebitelské úvěry a ostatními bankovními poplatky s nimi spojené. Pokud totiž bude úroková sazba spotřebitelského úvěru příliš vysoká, lze vyslovit neplatnost smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru, a to za splnění okolností, kdy při jejím uzavírání bankovní subjekt „zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé smluvní strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru“. V těchto případech tedy již nebude třeba vyslovovat neplatnost kvůli příčení se dobrým mravům, ale bude možné rovnou využít institutu neplatnosti lichevních smluv. Jak však vyložit pojem hrubý nepoměr a jak vysoká úroková sazba za něj bude považována, ukáže až praxe.
Zákon o spotřebitelském úvěru a RPSN
Kvůli zvýšené ochraně spotřebitele, kterou mu jako bankovnímu klientovi je nutné věnovat, se ocitá úprava spotřebitelského úvěru v samostatném speciálním zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Největší důraz při poskytování spotřebitelských úvěrů je zde kladen na transparentnost a informovanost klienta, a to především před uzavřením samotné úvěrové smlouvy – jak v reklamě, tak při jednání o ní. Zásadním a nyní hojně diskutovaným tématem, o němž by měl mít průměrný bankovní klient povědomí, se stal pojem RPSN, čili roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr, jež vyjadřuje „roční procentní podíl z celkové výše spotřebitelského úvěru“, tedy celkové roční náklady spojené se spotřebitelským úvěrem, které klient reálně zaplatí. Může si tak učinit představu o výhodnosti či nevýhodnosti předmětné půjčky. Co už se však klient ze zákona nedozví, je možná legální výše RPSN, neboť tu zákon blíže nedefinuje.
Novela zákona o spotřebitelském úvěru
Jak již bylo řečeno, zákon o spotřebitelském úvěru blíže nevymezuje možnou výši RPSN. Ta by byla jistě vzhledem k stále se rozšiřujícím lichvářským praktikám především nebankovních subjektů žádoucí, aby nedocházelo k uzavírání úvěrových smluv, které budou pro spotřebitele klienty značně nevýhodné, ba dokonce by se dalo polemizovat o jejich platnosti. O odstranění tohoto nedostatku se pokoušela navrhovaná novela zákona o spotřebitelském úvěru, která však byla v červnu roku 2014 ve třetím čtení v poslanecké sněmovně zamítnuta. Navrhováno bylo zavedení procentního rozmezí výše RPSN – zvlášť pro úvěry do 15 000 Kč a zvlášť pro úvěry nad 15 000 Kč, kdy by nebyla stanovena pouze maximální povolená horní procentní hranice RPSN, ale též i minimální povolená dolní procentní hranice. Došlo by tedy k vymezení určitého pásma, v němž by se RPSN nepovažovala za protiplnění, které by bylo v hrubém nepoměru k poskytnutému plnění, čili k poskytnutému úvěru. Jak uvádí důvodová zpráva k navrhované novele, jednalo by se o určitý průlom do stávající zavedené zásady, kdy se stát při poskytování spotřebitelského úvěru nevměšuje do autonomie vůle jednotlivých smluvních stran. Vzhledem k neúspěchu novely si však bankovní klienti budou muset v České republice na obdobnou „pojistku proti lichvě“ počkat.
Zákaz použití směnky jako zajištění spotřebitelského úvěru
Každému příjemci spotřebitelského úvěru je navíc jistě ku prospěchu být si vědom toho, že povinnost splatit spotřebitelský úvěr nelze zajistit směnkou, jako je možné u jiných nespotřebitelských úvěrů, kde je tento zajišťovací institut vtělený do podoby cenného papíru hojně využíván. Stanoví tak § 18 zákona o spotřebitelském úvěru, který je opět projevem zásady ochrany spotřebitele.
Exkurz: konec sporu o bankovní poplatky
Od roku 2013 je v ČR vedena řada soudních sporů o protiprávnosti bankovních poplatků za správu spotřebitelských a hypotečních úvěrů a o jejich vrácení, přičemž uvedené bankovní poplatky a jejich výše by měly být promítnuty do již výše definované RPSN. Řada bank přitom při poplatkové politice vychází z názoru, že je právem každé banky stanovit cenu čili bankovní poplatky za poskytnutí spotřebitelského či hypotečního úvěru dle jejího uvážení (především ve spojitosti s její ekonomickou situací a konkurenční pozicí na trhu) a na druhé straně je zase klientovi dána svobodná možnost se rozhodnout zda tuto nabídku akceptuje a vstoupí do daného smluvního vztahu s takto definovanými kritérii.
V dubnu 2014 došlo k ukončení soudních sporů o bankovní poplatky s celkovým skóre 297:3 ve prospěch bank. Spor završil nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 3752/13 ze dne 15. 4. 2014, v němž bylo potvrzeno výše uvedené stanovisko bank, názory obecných soudů i finančního arbitra, že „banky postupovaly v souladu s českým právem a poplatky byly sjednávány a účtovány v souladu se zákonem“.
Ústavní soud odůvodnil své stanovisko v souvislosti s právní ochranou spotřebitele v kontextu zákona o spotřebitelském úvěru, a to tím způsobem, že zásada ochrany spotřebitele neznamená popření zásady autonomie vůle spotřebitele a jeho svobody rozhodování vstoupit či nevstoupit do daného smluvního vztahu. Konstatoval, že úloha státu v dané problematice spočívá ve formulování a uplatňování právních a institucionálních aspektů pro objektivní informovanost a rozhodování klienta spotřebitele při uzavírání smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru a pro ochranu smluvních stran dané smlouvy.
Ochranářskou roli státu vyplývající ze zásady ochrany spotřebitele dle Ústavního soudu ale nelze za žádných okolností vykládat v tomto kontextu tak, že by stát měl chránit klienta spotřebitele před jakýmkoliv jeho rozhodnutím či učiněným úkonem. Každý spotřebitel má tak možnost po řádné informovanosti o bankovním produktu zvážit veškeré navržené podmínky, plusy a mínusy bankovního produktu a na jejich základě buď nabídku daného bankovního produktu přijmout či nepřijmout.
Ačkoliv tedy bankovní poplatky za správu spotřebitelského úvěru v České republice reálně existují, má spotřebitel stále volbu vybrat si z pestré nabídky jednotlivých bank, které mnohdy nabízí různou výši bankovních poplatků méně či naopak více výhodnou. Pro orientaci v této bankovní problematice je ale dobré si uvědomit, že např. v Německu zastávají soudy opačný názor než v České republice ve věci bankovních poplatků. Neboť jak říká staré pořekadlo: „Jiný kraj, jiný mrav“.
A na co se můžete těšit příště?
V čtvrtém článku se seznámíme s novinkami v zástavním právu k movitým a nemovitým věcem a jejich vlivem na hypotéky. Tento bankovní produkt spotřebitelé stále více využívají k financování vlastního bydlení, a proto ani u něj není na škodu připomenout si zásadní změny, které s sebou přinesla stále zmiňovaná rekodifikace. Opomenuta nebude ani aktuální situace na katastru nemovitostí a bude upozorněno na nejčastější chyby, které v souvislosti se zápisy či výmazy zástavních práv jako zajišťovacích instrumentů ve prospěch bank klientům vznikají.
Poslední aktualizace: 2. prosince 2020