V Česku jsou ročně zahájeny statisíce exekucí. Tisíce lidí a firem upadají do insolvence. Věřitelé, kteří nechtějí spoléhat na budoucí dlužníkovu schopnost splácet, mohou požadovat zajištění dluhu. O co se jedná? Jakými způsoby lze zajistit dluh? A jak se liší zajištění dluhu od utvrzení?
K čemu slouží zajištění a utvrzení dluhu?
Snad každý někdy potřebuje finanční půjčku či úvěr. Příčiny, proč se člověk zadluží, jsou různé – koupě domu, rozjezd podnikání ale třeba i rozbitá pračka. V ideálním světě dlužník vrátí peníze věřiteli i s úroky. Věřitelům se však často stává, že dlužník peníze vrátit nechce, nebo ani nemůže.
Vymáhání pohledávek je náročné. Soudní řízení se táhnou a mimosoudní řešení nejsou vždycky možná. Občanský zákoník proto zná institut zajištění a utvrzení dluhu, které slouží k tomu, aby věřitel nepřišel zkrátka.
Účelem zajištění závazku je vytvoření možnosti, aby mohl věřitel uspokojit pohledávku jiným způsobem, pokud mu dlužník neposkytne dohodnuté plnění. Podle občanského zákoníku lze dluh zajistit buď tak, že se třetí osoba za dlužníka zaručí, nebo věřitel získá majetkovou jistotu, že dlužník svůj dluh splní.
Zajištění dluhu tak slouží především jako náhradní uspokojení věřitele. Naproti tomu, utvrzení dluhu má především motivovat dlužníka ke splnění dluhu a plní funkci preventivní.
Mezi utvrzovací instituty patří uznání dluhu a smluvní pokuta.
Uznání dluhu
Uznání dluhu slouží k vytvoření důkazu, že vůbec nějaký dluh existuje (v případě uznání budoucího dluhu, že dluh vznikne). Také prodlužuje lhůtu, ve které může věřitel své nároky vymoci.
Uznání dluhu slouží k potvrzení, že dluh existuje a že dlužník je povinen ho splatit. V praxi se často používá k upřesnění podmínek dluhu, jako jsou výše dluhu, splatnost, úroková sazba a další podmínky.
Pokud dlužník uzná dluh, věřitel nemusí prokazovat jeho existenci a může se zaměřit na získání splátky. Jedná o písemný doklad, který může sloužit jako důkaz o existenci dluhu v případě, že by došlo k soudnímu sporu mezi dlužníkem a věřitelem.
Smluvní pokuta
Smluvní pokuta pak hrozí dlužníkovi, že bude muset zaplatit mnohem více, pokud svůj dluh nesplní řádně a včas. Na rozdíl od uznání dluhu je třeba ji sjednat hned při uzavření smlouvy. Zákon ponechává při jejím sjednání stranám velkou volnost. Mohou si různě nastavit způsob jejího určení, nebo například to, zda smluvní pokuta při převzetí dluhu třetí osobou zanikne.
V praxi se setkáváme se smluvní pokutou v nájemní smlouvě, smlouvě o dílo, smlouvě o spolupráci či dalších obchodních smlouvách.
Jak lze zajistit dluh?
Zajištění dluhu se provádí tím, že dlužník poskytne věřiteli jistotu. Jde o nadřazený pojem pro ostatní zajišťovací instituty. Strany ji mohou zřídit tak, že se dohodnou na vzniku věcného práva (obvykle zástavního), nebo na zřízení relativního majetkového práva (nejčastěji se jedná o ručení).
Druhy zajištění dluhu
Věcněprávní zajištění dluhu
- Zástavní právo
- Podzástavní právo
- Zadržovací právo
Zajištění relativním majetkovým právem
- Ručení
- Finanční záruka
- Zajišťovací převod práva
- Dohoda o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů
- Závdavek
Zajištění dluhu v praxi
Ne každý způsob zajištění dluhu se hodí na každou smlouvu. Obě strany by měly pečlivě zvážit, co se stane, když dluh nebude splacen. Může si být věřitel skutečně jistý, zda mu zvolený způsob zajištění pomůže dluh splatit?
Např. ručitel může sám mít dluhy. Dlužník by si měl uvědomit, jaké následky pro něj bude zajištění dluhu v případě jeho neplnění mít a případně smlouvu vůbec neuzavírat.
V praxi se často používá zajištění dluhu pomocí směnky. Nejde však o skutečný zajišťovací institut. Směnka je totiž cenný papír, který může existovat nezávisle na dluhu. Zánik závazku neznamená zánik směnky. Dlužník, který nedosáhne zničení směnky poté, co svůj dluh splní, riskuje, že v budoucnu bude muset hradit částku ještě jednou.
Zástavní právo
Věcněprávní zajištění dluhu může být realizováno pomocí zástavního, podzástavního či zadržovacího práva. Zástavní právo se však v praxi používá nejvíce. Mnoho lidí má např. zástavní právo k nemovitosti v souvislosti s hypotékou.
Princip zástavního práva spočívá v možnosti věřitele, aby svou pohledávku uspokojil tak, že zpeněží zástavu, která patří dlužníkovi. Tou může být každá věc, se kterou lze obchodovat (nemovitost, cenný papír nebo třeba podíl v obchodní společnosti). Po zpeněžení si věřitel nechá, co mu patří, a zbytek peněz vrátí dlužníkovi.
Zástavní právo se zřizuje zástavní smlouvou. Musí být písemná, pokud není zástava movitou věcí, která se přenechává věřiteli či třetí osobě do opatrování. V případě hromadných věcí, závodu a nemovitostí, musí mít zástavní práva formu notářského zápisu.
Strany by si měly především ujednat, zda zástavní právo pokrývá pouze celý dluh s příslušenstvím, nebo i výši smluvní pokuty. Pokud se strany nesmluví jinak, platí, že se věřitel uspokojí do výše pohledávky s příslušenstvím ke dni zpeněžení zástavy.
Ručení
Při ručení se třetí osoba, ručitel, zavazuje, že pokud dlužník svůj závazek nesplní, bude plnit věřiteli místo něho. Ručitelské prohlášení musí být písemné. Věřitel s ním musí předem souhlasit, jinak se po ručiteli nemůže ničeho domáhat.
Ručitel se může zaručit za celé plnění, nebo jen za jeho část. Je na domluvě stran, do jaké míry bude dluh zajištěn.
Protože ručení má sloužit především k zajištění pohledávky, musí věřitel primárně požadovat plnění po dlužníkovi. Teprve, pokud dlužník svůj dluh nesplní, ačkoliv jej věřitel písemně vyzýval a dal mu k plnění dodatečnou přiměřenou lhůtu, má věřitel právo požadovat, aby za dlužníka plnil ručitel.
Použité právní předpisy
- Zákon č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník
- Zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový
Poslední aktualizace: 6. března 2024
