Jak vypadá úprava nabývání vlastnictví od roku 2014? Je vůbec možné nabýt vlastnické právo k věci od někoho, kdo jejím vlastníkem není? Kdy musíme prokazovat, že jsme o neoprávněnosti převodce opravdu nevěděli? A jak je chráněn vlastník původní?
Nový občanský zákoník sjednocuje úpravu nabývání vlastnictví od neoprávněného
V občanském právu obecně platí zásada, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než má sám. Lze tedy s pravdivostí říci, že nabytí vlastnického práva od osoby neoprávněné obecně není možné. Nicméně v běžném životě se mnohdy setkáme se situací, kdy je nutné, aby se osoba nabývající určité právo stala skutečným vlastníkem, a to i v případě, že na ni právo převádí osoba k tomuto právnímu jednání neoprávněná. Nový občanský zákoník sjednocuje úpravu nabývání vlastnického práva, která byla dosud upravena dualisticky v občanském i obchodním zákoníku, a překonává nedostatky, které se v původní úpravě nacházely.
Z pohledu nabyvatele se NOZ staví k této problematice poněkud přívětivěji než stará úprava a rozšiřuje ochranu jeho dobré víry. Dalo by se říci, že zde můžeme vnímat snahu zákonodárců co nejvíce vyvážit ochranu dobré víry nabyvatele a ochranu vlastnického práva původního vlastníka. Nastíníme si nyní několik situací, se kterými se může člověk v běžné praxi setkat.
Rozdělení věci a jejich převody
Nabytí věci nezapsané ve veřejném seznamu
V případě, že nabyvatel získá věc nezapsanou ve veřejném seznamu od osoby, která k převodu vlastnického práva sice není oprávněna, nicméně nabyvatel byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že k tomu oprávněna je, stává se skutečným vlastníkem. K takovému nabytí vlastnictví ovšem musí dojít pouze v případech přesně stanovených zákonem:
- ve veřejné dražbě
- od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku
- za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil
- od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno
- při obchodu s investičním nástrojem, cenným papírem nebo listinou vystavenými na doručitele
- při obchodu na komoditní burze
V těchto případech je dobrá víra nabyvatele předpokládána a on ji tedy nemusí prokazovat.
V jiných případech se nabyvatel stává vlastníkem pouze, pokud jednal v dobré víře (tu už musí sám prokázat). To ovšem neplatí, jestliže pravý vlastník prokáže, že danou věc ztratil nebo ji pozbyl činem povahy úmyslného trestného činu (loupež, krádež apod., a to i pokud jsou spáchány dětmi).
Příklad:
Pan Antonín koupil od svého souseda pana Josefa pro svou manželku k narozeninám krásný náhrdelník. Pan Josef ho sousedovi nabídl s odůvodněním, že šperk koupil původně své dceři, ale ta dostala úplně stejný od svého přítele. Protože je pan Josef velmi dobrý lhář, jeho soused mu uvěřil a náhrdelník od něj koupil, ačkoliv pan Josef jejím vlastníkem ve skutečnosti vůbec nebyl. Šperk totiž našel před týdnem ležet před domem na chodníku. Pan Antonín se stane vlastníkem za podmínky, že se neobjeví pravý vlastník (např.: paní Jana, která před týdnem šperk ztratila) a neprokáže, že daný náhrdelník ztratil nebo mu byl odcizen.
Pokud nabyvatel v dobré víře převede věc na další osobu, která nicméně věděla o tom, že převodce nabyl od neoprávněného, nemůže se dovolat ani dobré víry, ani vlastnického práva předchůdce.
Příklad:
Paní Jana si koupí náhrdelník od svého souseda pana Antonína. Ten ho před tím nabyl od svého kamaráda pana Josefa v dobré víře, že je k převodu této věci jeho kamarád oprávněn. Paní Jana je známá „drbna“ a ví o všem, co se v jejich ulici stane. Stejně tak ví, že pan Josef náhrdelník ukradl nejbohatší ženě v ulici, paní Kateřině. I přes všechny tyto okolnosti si paní Jana náhrdelník koupí, protože se jí velmi líbí a jeho cena je více než příznivá. Co ale paní Jana opomněla je, že se nestává vlastníkem šperku.
Nabytí použité movité věci
Získá-li někdo za úplatu použitou věc v autobazaru, vetešnictví, zastavárně atd., tedy od podnikatele při jeho běžné podnikatelské činnosti, je povinen ji vydat pravému vlastníkovi, který prokáže, že věc ztratil nebo mu byla odcizena. Vlastník tedy nevyvrací dobrou víru nabyvatele, ale prokazuje ztrátu či odcizení. Další podmínkou je, že od ztráty nebo odcizení mohou uplynout nejvýše 3 roky. Zde je tedy dobrá víra prolomena ve prospěch ochrany práv skutečného vlastníka.
Nabytí věci zapsané ve veřejném seznamu
Pokud někdo za úplatu nabude vlastnické právo k věci zapsané ve veřejném seznamu (např.: nemovitost zapsaná v katastru nemovitostí) od osoby, kterou na základě zápisu považoval v dobré víře za osobu k tomu oprávněnou, právní řád jeho dobrou víru chrání, i kdyby stav zapsaný ve veřejném seznamu nebyl v souladu se skutečným stavem. Nabyvatel se sice nestává vlastníkem, ale je řádným držitelem. Po uplynutí 10 let pak dojde k vydržení a držitel se stává vlastníkem.
Ochrana dobré víry nabyvatele ovšem není neomezená. Vlastníci mají všeobecně dbát svých práv a sledovat, zda zapsaný stav odpovídá stavu skutečnému. Pokud se skutečný vlastník dozví o chybě v zápisu ve veřejném seznamu, může požádat o opravení a zápis „poznámky spornosti“, která má jakousi upozorňující funkci. Pravý vlastník však musí prokázat, že se domáhá svých práv také u příslušného soudu (popř. jiného orgánu). Pokud se neobrátí na soud do dvou měsíců, poznámka spornosti bude vymazána.
Poslední aktualizace: 19. ledna 2020
