Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. rozlišoval situace, kdy fyzická osoba nebyla schopná právně jednat buď vůbec, nebo pouze v některých případech. Mimo právní úpravu se tak nacházely osoby trpící duševní poruchou, jejichž stav nevyžadoval omezení způsobilosti právně jednat.
Nový občanský zákoník („NOZ“) zavádí řadu nových institutů. Mezi nimi upravuje i ochranu osob se zdravotním postižením, a to prostřednictvím nově zavedeného institutu nápomoci při rozhodování, jímž do jisté míry formalizuje roli podpůrce, tedy osoby, jež má podporovanému pomáhat uplatňovat jeho vůli v co nejširším rozumném rozsahu a zároveň zabránit případným negativním následkům jednání podporovaného.
Účel a podstata nápomoci při rozhodování
Východiskem nové úpravy je čl. 12 odst. 3 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, která spolu s dalšími zdroji posloužila jako zdroj inspirace. Podle zmíněného ustanovení jsou smluvní státy povinny přijmout opatření umožňující osobám se zdravotním postižením přístup k asistenci, kterou mohou potřebovat při uplatňování svéprávnosti.
Základem vzniku právního vztahu mezi podporovaným a podpůrcem je smlouva o nápomoci, kterou se podpůrce zavazuje podporovanému jednak k tomu, že bude se souhlasem podporovaného přítomen při jeho právních jednáních a dále k tomu, že mu v těchto situacích bude asistovat opatřením potřebných údajů, sdělení a poskytnutím rady. Podporovaný se přitom nemusí při uzavírání smlouvy omezovat jen na jednu osobu, podpůrců může mít i více. V důsledku toho mu pak nic nebrání využívat pomoci, znalostí a schopností právě toho z nich, kdo mu je schopný být v dané situaci nejlépe nápomocen.
Jak je patrné už ze základního vymezení nápomoci, smlouva je uzavírána, aby podporovaný mohl využít pomoci jiné osoby, zpravidla někoho, komu důvěřuje, při právních jednáních. Může se přitom jednat o jednání v řízení před soudy, správními úřady, ale i o vztahy soukromoprávní, typicky třeba podepisování smluv.
Nápomoc při rozhodování je nejmírnějším z opatření dostupných v případech narušení schopnosti zletilé osoby samostatně a zodpovědně právně jednat. Na rozdíl od ustanovení opatrovníka či zástupce, podporovaný stále projevuje svou vlastní vůli, jež není nahrazována vůlí jiné osoby.
Podporovaný nemusí být omezen ve svéprávnosti. Což ale neznamená, že omezen být nemůže. V oblastech, v nichž je schopen právního jednání, mu nic nebrání, aby tak činil, a jestliže je to potřeba, využil přitom pomoci podpůrce. Z toho vyplývá, že uzavření smlouvy o nápomoci nijak nebrání skutečnost, že osobě, jež byla omezena ve svéprávnosti, soud ustanovil opatrovníka, protože opatrovník jedná namísto osoby s omezenou svéprávností a nikoli spolu s ní, jak je tomu v případě podpůrce.
Ačkoli výše uvedená Úmluva hovoří o osobách se zdravotním postižením, je potřeba zdůraznit, že česká úprava nápomoci při rozhodování se nevztahuje na jakýkoli zdravotní důvod. Musí jít o duševní poruchu.
Uzavření smlouvy o nápomoci
Samotná smlouva však ke vzniku právního vztahu mezi podpůrcem a podporovaným nestačí, neboť zákon k platnému uzavření vyžaduje, aby její obsah schválil soud, a to ten okresní soud, v jehož obvodu má podporovaný bydliště. Řízení se zahajuje na návrh podporovaného či podpůrce. Smlouva o nápomoci by pak měla být přiložena k návrhu, má-li být uzavřena písemně. Zákon sice striktně písemnou formu nevyžaduje, avšak není-li uzavřena písemně, musí podpůrce i podporovaný projevit vůli smlouvu uzavřít před soudem, tedy je potřeba jejich vůli smlouvu uzavřít zachytit v protokolu o jednání.
Soud smlouvu neschválí, jestliže jsou zájmy podpůrce v rozporu se zájmy podporovaného. To však neznamená, že by soud byl oprávněn zasahovat do obsahu smlouvy, neboť §26 zákona o řízení soudních ingerenci soudu dovoluje jen u řízení zahájených z moci úřední.
Účinky smlouvy pak nastávají právní mocí usnesení o schválení. Tímto okamžikem tedy vyvstává pro podpůrce povinnost poskytovat podporovanému pomoc a právo podporovaného tuto pomoc vyžadovat.
Práva a povinnosti stran ze smlouvy o nápomoci
NOZ poskytuje základní rámec pro vymezení práv a povinností smluvních stran. Jak už bylo zmíněno v úvodu, jedná se o přítomnost podpůrce při právních jednáních podporovaného, opatřování potřebných údajů, sdělení a poskytnutí rady.
Podrobnější úpravu pak nalezneme v jednotlivých procesních předpisech, konkrétně § 36 odst. 4 správního řádu („SŘ“) a § 116a občanského soudního řádu („OSŘ“), které výslovně uvádějí, že účastník řízení má při jednání právo na konzultace s podpůrcem. V případě, že by měl podpůrců více, musí si pro konzultaci vybrat jednoho z nich. Podle SŘ podpůrce může rovněž nahlížet do spisu spolu s účastníkem. Ustanovení OSŘ se obdobně použijí i na soudní přezkum správních rozhodnutí, vykonávací řízení prováděné jak formou výkonu rozhodnutí, tak exekucí.
Povinností vyplývající ze smlouvy pro podpůrce je zákaz jednání, jímž by ohrozil zájmy podporovaného. Rovněž se nesmí bezdůvodně na úkor podporovaného obohatit. Při plnění povinností dle smlouvy musí dbát rozhodnutí podporovaného.
Dále může podpůrce v případech písemného právního jednání, kdy podporovaný stvrzuje svou vůli podpisem, připojit i svůj podpis s uvedením jeho funkce a případně i způsobu poskytnuté podpory. Zákon výslovně uvádí, že jde o možnost podpůrce, nikoli o povinnost. Je ale otázkou, zda lze vůči podpůrci vyvodit odpovědnost v případě, že by podporovaný podepsal např. smlouvu i přes nesouhlas podporovaného.
Podpůrce je oprávněn namítat neplatnost právního jednání podporovaného. Jedná se přitom o námitku činěnou vlastním jménem podporovaného a soud je povinen k ní přihlédnout.
Skončení nápomoci
Ačkoli se jedná o smluvní vztah, je vyloučené, aby zanikl dohodou stran bez dalšího, odstoupením či jiným způsobem, jež je obvyklý pro zánik smlouvy. Stejně jako byl úkon soudu nezbytný pro platné uzavření smlouvy, hraje roli i při ukončení smluvního vztahu.
Soud, příslušný podle místa bydliště podporovaného, odvolá podpůrce na základě návrhu podporovaného či samotného podpůrce. Jelikož je samotné uzavření smlouvy na bázi dobrovolnosti, nepředpokládá se, že by soud návrhu na odvolání podpůrce nevyhověl.
Soud může podpůrce odvolat i bez návrhu, a to v případě, že podpůrce závažným způsobem poruší své povinnosti. Je na uvážení soudu, co bude považovat za dostatečně závažné porušení povinnosti odůvodňující odvolání podpůrce. Pak by ovšem odvolání nebylo jediným následkem takového jednání. Podpůrce by byl odpovědný k náhradě škody v důsledku porušení smluvní povinnosti dle § 2913 NOZ. Právní vztah pak zaniká právní mocí usnesení o odvolání podpůrce.
