Ačkoliv již většina z nás alespoň okrajově zaznamenala, že od 1. 1. 2014 zakusil český právní řád notné změny především v rovině soukromého práva způsobené účinností nového občanského zákoníku a souvisejících předpisů, jen málokdo si však dokázal propojit tyto změny do souvislosti s bankovní sférou. Přitom banka samotná hraje v životě každého z nás velkou roli. Ať už pouze z důvodu, že si na bankovní účet necháváme zasílat svoji výplatu a s tímto účtem hospodaříme v běžném životě, nebo prostřednictvím banky čerpáme spotřebitelský úvěr. Někteří z nás využívají k financování svého bydlení hypotéky, jiní naopak stavební spoření či obdobné spořicí účty. A nechybí ani ti, co prostřednictvím banky pravidelně investují, případně využívají jiné bankovní produkty.
Žádný z těchto zmíněných a dalších bankovních produktů není výjimkou a též jsou dotčeny právními změnami. Proto není od věci se alespoň ve stručnosti a pro obecný přehled z pohledu spotřebitele seznámit s těmi nejdůležitějšími novinkami projevujícími se v bankovní sféře. Protože jak zní stará římská zásada, která prostupuje celým novým občanským zákoníkem, „Právo přeje bdělým“.
Ostatní zajišťovací instituty
Předchozí článek poskytl bankovnímu klientovi exkurz do těch nejčastěji využívaných zajišťovacích institutů, čímž je zástavní právo k nemovitým a movitým věcem, a popisoval aktuální těžkosti s tím spojené. Tento článek se bude věnovat méně známým a častým zajišťovacím institutům, které se však mohou při jednání s bankou objevit jak ve vztahu ke spotřebiteli, tak o to více ve vztahu k podnikateli. I o těchto není na škodu mít alespoň základní přehled, aby klienta nic nezaskočilo. Představeno bude zejména ručení, dále finanční záruka, jež se v bankovním kontextu nazývá bankovní zárukou, nemalý prostor bude věnován i již zmíněným směnkám a jejich druhům. V souvislosti s novým občanským zákoníkem pak budou představeny tzv. služebnosti, neboli za staré právní úpravy tzv. věcná břemena. I ta může banka využít k zajištění svých produktů, i když se to bankovnímu klientovi tak na první pohled nemusí zdát. Závěr bude věnován novinkám týkajících se vinkulace.
Ručení
Institut ručení má význam pro banku jako věřitele zejména z hlediska zvýšení právní jistoty, že jím poskytnutý úvěr bude řádně uhrazen, a vůči klientovi dlužníkovi tento institut navíc působí preventivně s donucovací a sankční funkcí. Základní schéma daného právního vztahu vychází z předpokladu, že určitý subjekt zde nazývaný ručitel (přičemž zde neplatí omezení subjektů, kteří mohou být ručitelem, jako u finanční záruky viz níže) písemně prohlásí bance jako věřiteli, že splatí předmětný úvěr, pokud tento nesplatí původní bankovní klient dlužník. Tímto písemným ručitelským prohlášením se daný subjekt stává dlužníkovým ručitelem. Úvěrující banka čili věřitel ale musí nově oproti původní právní úpravě ručitele přijmout poté, co mu ručitel převzetí ručení oznámí. Bez tohoto přijetí ručení nemůže věřitel po ručiteli následně nic žádat. Kromě této změny se v NOZ nenachází žádné významnější modifikace daného institutu oproti původní právní úpravě.
Banka jako věřitel může požadovat splacení úvěru po ručiteli za předpokladu, že původní bankovní klient dlužník nesplatil zaručovaný úvěr v přiměřené lhůtě, ačkoliv byl k tomu bankou jako věřitelem písemně vyzván. Pokud je však věřiteli znemožněno dlužníka vyzvat, či je zjevné, že dlužník úvěr nesplatí, není této výzvy potřeba. Pokud však banka zavinila, že úvěr nemůže být dlužníkem splacen, může ručitel odepřít splacení úvěru věřiteli. Poté, co banka požádá o splacení úvěru ručitele, může tento vůči ní namítat vše, co by mohl namítat i původní dlužník. Jakmile ručitel splatí úvěr za původního klienta dlužníka, zanikne ručení a postavení ručitele se změní do té míry, že ve vztahu k tomuto dlužníkovi se stává jeho věřitelem a je v obdobném postavení jako banka. Ručitel své nároky pak uplatňuje vůči původnímu dlužníkovi, což už se následně děje mimo vědomí banky.
Pro banky je v rámci tohoto institutu žádoucí uvážit, kdo vystupuje na straně ručitele, neboť je pro ni zcela klíčové, zda tento má dostatečné finanční prostředky na splacení zaručovaného úvěru. Toto riziko se snižuje v případě institutu finanční záruky, jak je rozebráno následně.
Finanční záruka
Finanční záruka je specifickým zajišťovacím institutem, který v NOZ dostál nemalých změn. V první řadě je důležité zmínit, že finanční záruku může od 1. 1. 2014 poskytnout i jiná instituce než banka, jak tomu bylo za minulé právní úpravy. A jak si vlastně jednoduše finanční záruku představit? V podstatě se jedná o zajištění podobné ručení s tím rozdílem, že instituce, která záruku úvěrující bance poskytuje, ručí této nejen svými peněžními prostředky, ale především svým dobrým jménem, tzv. renomé. Vzhledem k tomu, že předmětem našeho rozboru je bankovní záruka, přejdeme nyní k výkladu vztahujícímu se právě k bankovní záruce, kde institucí, jež poskytuje zajištění, je právě banka samotná. Kromě rozdílných institucí jsou ale hlavní rysy bankovní záruky stejné i pro záruku finanční.
Bankovní záruka
Banka je při poskytování bankovní záruky v pozici tzv. „ručitele“, kdy se vůči jiné bance, která poskytla klientovi úvěr, zaručuje, respektive prohlašuje, že v případě, kdy klient nesplatí předmětný úvěr nebo budou splněny jiné podmínky v tzv. záruční listině, uspokojí úvěrující banku do výše určité peněžité částky. Tato peněžitá částka se zpravidla vypočte procentuálně z nesplacené jistiny zaručovaného úvěru či jiným způsobem uvedeným v záruční listině. Přičemž za hlavní přednost bankovní záruky oproti ručení lze označit kredibilitu zaručující se banky oproti ručícím subjektům v klasickém ručení, jejichž schopnost splácet mnohdy nemusí být dostatečná.
Smlouva o poskytnutí bankovní záruky a záruční listina
Právní vztah mezi bankou poskytující záruku a klientem, jenž je současně dlužníkem u banky poskytující úvěr, je ošetřen tzv. smlouvou o poskytnutí bankovní záruky, v níž je mimo jiné ujednán způsob úhrady peněžitého plnění klientem v případě, kdy jej zaručující se banka poskytne bance úvěrující. Zaručující se banka pak toho plnění vymáhá na klientovi např. formou splátkového kalendáře, přičemž ve většině případů jde již o klienty s finančními problémy, kteří nemohou v konečné fázi dostát svým finančním závazkům. Právní vztah mezi bankou poskytující záruku a úvěrující bankou je zakotven v tzv. záruční listině, kterou vystavuje zaručující se banka a úvěrující banka ji akceptuje. Zde jsou ujednány hlavní podmínky bankovní záruky a především způsob, jakým úvěrující banka při nesplacení úvěru klientem či za splnění jiných podmínek zde ujednaných vyzve zaručující se banku k poskytnutí zde ujednané výše peněžitého plnění. Mimo jiné NOZ stejně jako původní právní úprava umožňuje z důvodu poskytnutí vyšší právní jistoty úvěrující bance možnost zaručující se bance nechat si bankovní záruku potvrdit další bankou, která se tak dostává do obdobného postavení jako zaručující se banka, a úvěrující banka pak může plnění z bankovní záruky požadovat po kterékoliv z těchto zaručujících se bank. Tato potvrzování bankovních záruk je možné dále řetězit a vytvořit tak ještě atraktivnější bankovní prostředí pro úvěrující banku.
Postoupení práv souvisejících s bankovní zárukou
Dle původní právní úpravy mohla úvěrující banka postoupit práva z bankovní záruky, tzv. smluvně je převést na jiný subjekt pouze za předpokladu, že současně postoupila na tento subjekt i pohledávku z úvěru zajištěného právě touto bankovní zárukou. To dle NOZ již neplatí. Věřitel čili úvěrující banka může nyní bez toho, aniž by postoupila pohledávku ze zaručovaného úvěru, postoupit jak právo uplatnit bankovní záruku včetně práva na plnění z bankovní záruky, tak pouze právo na plnění z bankovní záruky. Stejně tak si mohou participující banky v záruční listině ujednat zákaz postoupení předmětných práv. Praktický dopad těchto změn bude jistě v bankovní sféře velice zajímavý a bude na jednotlivých bankách, jak si spolupráci mezi sebou upraví tak, aby bankovní styk s klienty byl co nejvýhodnější pro všechny tři zúčastněné subjekty.
Směnka a blankosměnka
Ačkoliv již bylo v článku č. 3 této série zdůrazněno, že dle zákona o spotřebitelském úvěru nelze tento zajistit směnkou, je třeba si uvědomit, že v případě nespotřebitelných úvěrů tento zákaz neplatí. Proto alespoň ve stručnosti se nabízí objasnit hlavní rysy tohoto zajišťovacího institutu a jeho obdoby tzv. blankosměnky. Směnka jako druh cenného papíru podléhá právní úpravě zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, v platném znění. Specifikou tohoto cenného papíru je, že nemá kauzu, tzn. že i když k vystavení směnky vede určitý důvod, např. zajištění existující pohledávky z úvěru, směnečný právní vztah vzniklý ze směnky má abstraktní charakter a právní důvod, který byl příčinou vzniku směnečného vztahu, již není pro tento samostatný právní vztah relevantní a existuje nezávisle na původním právním vztahu vyplývajícím z poskytnutí úvěru. Z tohoto důvodu může být směnka nebezpečná, a to nejen pro jejího výstavce (u směnky vlastní) tj. bankovního klienta dlužníka, ale především další osoby na směnce podepsané, tzv. avalisty, kteří jsou v postavení ručitelů ze směnky. O to více se nebezpečí zvyšuje, pokud jde o blanskosměnku. Tou se rozumí tzv. směnka neúplná, kdy v době jejího vystavení záměrně nejsou vyplněny všechny její části. Typicky se jedná právě o směnečnou sumu, kterou banka následně na základě tzv. dohody o vyplňovacím právu ke směnce vyplní, např. do výše nesplaceného zůstatku zaručovaného úvěru. Tuto sumu následně je povinen bankovní klient dlužník či směnečné rukojmí bance zaplatit. Vzhledem k tomu, že při podpisu směnky na ní však není uvedena směnečná suma, může toto představovat pro participující osoby značné nebezpečí, neboť si plně neuvědomují závažnost svých následných povinností. A je to právě blankosměnka, která může být vůči zatíženým participujícím subjektům snadným předmětem zneužití. Proto nepodepisujte nic, o čem si nejste jistí, jaké důsledky z daného úkonu pro Vás mohou plynout. Neboť stačí jeden podpis a vše může být jinak.
Služebnosti a věcná břemena
NOZ zasáhl i doposud ustálenou oblast tzv. služebností, dle původní právní úpravy věcných břemen, neboli věcných práv k věci cizí. Věcné břemeno omezuje vlastníka – zde bankovního klienta dlužníka – nemovité věci ve prospěch jiného subjektu, a to tak, že vlastník je povinen něco trpět nebo se něčeho zdržet. Klasickými případy je služebnost z inženýrských sítí, služebnost okapu, služebnost stezky, průhonu a cesty, služebnost práva na vodu apod. Existenci služebností banka může zjišťovat např. v souvislosti se sjednáváním zástavního práva k předmětné nemovité věci dlužníka, neboť služebnost zatěžující tuto nemovitou věc může mít negativní vliv na výslednou hodnotu nemovité věci, která je podstatná pro zástavní smlouvu.
Vlastníku může sloužit jeho vlastní věc
Novinkou, kterou přinesl NOZ, je možnost vlastníka pozemku zatížit svůj pozemek i ve prospěch svého jiného pozemku, tzn. NOZ umožňuje, aby vlastníkovi sloužila jeho vlastní nemovitá věc. V bankovní praxi je přitom tento institut využitelný opět v souvislosti se zástavním právem k nemovité věci. Klasickým příkladem je situace, kdy dlužník vlastní jeden pozemek, který je ze všech stran obklopen druhým dlužníkovým pozemkem. Obklopený pozemek dlužníka chce banka zastavit. V případě, že by se však v průběhu účinností zástavní smlouvy změnil vlastník pozemku, jenž obklopuje ten, který má být předmětem zástavy, byla by hodnota této zástavy pro banku nulová. A to z toho důvodu, že pokud by se banka chtěla v případě nesplácení dlužníka uspokojit z této zástavy jejím prodejem, z logiky věci by tento pozemek nenašel kupce, neboť by k němu nebyl možný příjezd ani přístup bez souhlasu vlastníka obklopujícího pozemku. V těchto případech proto může banka na dlužníkovi žádat, aby zatížil obklopující pozemek služebností cesty a stezky ve prospěch svého druhého pozemku, a to obklopeného. Tím se banka dostane do výhodnějšího postavení, neboť obklopený pozemek již nebude mít nulovou hodnotu a zástavní právo k tomuto pozemku lze bankou využít jako relevantní zajišťovací institut k zajištění úvěru poskytnutého klientovi.
Vinkulace nebo prokázání vzniku zástavního práva pojišťovně
S institutem zástavního práva k nemovité věci hojně bankou jako zástavním věřitelem využívaným se pojí i sjednání tzv. vinkulace. Jde o situaci, kdy vlastník zástavy, za předpokladu že je zároveň i bankovním klientem dlužníkem, po dohodě s bankou sjedná k předmětu zástavy pojištění. V případě, kdy nastane pojistná událost, vyplatí pojišťovna po předchozí dohodě s tímto bankovním klientem bance předmětné pojistné plnění a ta si je ponechá za předpokladu, že banka vůči němu eviduje splatný dluh. Takový byl postup do 31. 12. 2013. Nyní však NOZ navíc zavádí institut nový, zahalený značnými nejasnostmi. Ten spočívá v prokázání vzniku zástavního práva váznoucího na pojištěné nemovité věci bankou vůči pojišťovně, či v oznámení této skutečnosti pojišťovně přímo vlastníkem zástavy, nastane-li pojistná událost. S výplatou pojistného plnění je to obdobné jako dříve. Nebuďte proto zaskočení tím, že při sjednávání zástavního práva s bankou již možná nebudou součástí doprovodných dokumentů ty týkající se vinkulace, nýbrž ty sjednávající tento institut. V bankovní ani pojišťovací praxi však ohledně způsobu využívání tohoto institutu doposud nevládne jednota, a proto je třeba věnovat mu patřičnou pozornost. Až čas ukáže, jak daný institut bankami správně aplikovat.
A na co se můžete těšit příště?
Pátý článek série Rekodifikace a Vaše banka je článkem závěrečným a prozatím ukončuje danou sérii z bankovního světa. Pokud by Vás však série článků na toto téma zaujala a měli byste zájem o její pokračování, neváhejte kontaktovat naši redakci a bude pro nás radost podělit se s Vámi o další zajímavá témata, která Vám budou k užitku.
Poslední aktualizace: 28. dubna 2019
