Často diskutovaným právem souvisejícím zejména s uchováním osobních údajů je tzv. právo být zapomenut (z angl. the right to be forgotten).
Obsah práva být zapomenut
Podle něj tak má každý subjekt údajů právo požadovat od správce výmaz osobních údajů, které se jej týkají, a zdržení se dalšího šíření těchto údajů, zejména v souvislosti s osobními údaji, které subjekt údajů zpřístupnil v dětském věku, pokud je splněn jeden z těchto důvodů: a) údaje již nejsou potřebné pro účely, pro které byly shromážděny nebo jinak zpracovány; b) subjekt odvolá svůj souhlas, na jehož základě byly údaje (…) zpracovány.
Poprvé je tak toto právo explicitně zahrnuto v textu nařízení, ačkoliv už v květnu 2014 Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) toto právo přiznal Španělu Mariu Costeja Gonzálezovi v jeho sporu proti společnosti Google Spain SL[4] na základě stále ještě účinné směrnice. González si přál vymazat uveřejněnou informaci o nuceném prodeji jeho nemovitosti pro nesplacený dluh na sociálním pojištění z roku 1998. Tento dluh byl posléze splacen, ale jak tomu bývá, informace o tom zůstala na Googlu i nadále dostupná. Soud se tak musel vypořádat s otázkou, zda je skutečně možné požadovat po společnosti Google vymazání údajů a je nutné podotknout, že ani rozhodnutí SDEU nebylo zcela jednotné.
Generální advokát totiž dospěl nejprve k závěru, že správcem osobních údajů může být jen ten, kdo o svém postavení ve vztahu ke konkrétním osobním údajům a konkrétnímu subjektu údajů ví.[5] S tímto názorem se však SDEU neztotožnil a vycházel zejména z toho, že dluh pana Gonzáleze byl již splacen před mnoha lety, a tudíž informace o jeho existenci není už více nezbytná a nemůže ani převážit zvědavost a hospodářský zájem provozovatele vyhledávače nadzájmem jednotlivce na jeho smazání. Pokud by se jednalo o informaci veřejného zájmu, jako například informace rozhodující pro volbu určitého kandidáta ve volbách, nebo informace o osobě veřejně známé, lze usuzovat, že by veřejný zájem na uchování této informace ve vyhledávači převážil.
Význam práva být zapomenut
Je tak zjevné, že text tohoto ustanovení se snaží chránit zejména uživatele sociálních sítí, tedy výslovně mladistvé před tím, aby nemuseli být navždy konfrontováni s prohřešky ze svého mládí, klasicky tomu tak bude s nahráváním fotografií na Facebook a dalších sociálních sítí.
Problém zejména se sociální sítí Facebook spočívá v rychlém šíření fotografií a především jejich sdílení či nahrávání jinými uživateli. Je tak vůbec možné úspěšně žádat po jiném uživateli, který fotografii nahrál a je jejím vlastníkem, její smazání? To nám možná prozradí budoucí soudní praxe v této oblasti.
Negativní dopad práva být zapomenut (tzv. Streisand efekt)
V souvislosti s právem na to být zapomenut bych ráda upozornila ještě na několik dopadů, které toto právo může mít. Za prvé se pan González domáhal určité anonymity, ale vzhledem k tomu, že svůj spor dostal až před SDEU, který o dané věci dosud nerozhodoval, teď o panu Gonzálezovi veřejnost neví nic víc než právě tu jedinou věc, kterou se před ní snažil utajit. Vzhledem k tomu, že právo být zapomenut je natolik nové, lze očekávat, že takový efekt bude mít ještě celá řada dalších rozhodnutí v této oblasti. Tento negativní dopad se označuje jako tzv. Streisand efekt.
Obdobný případ se totiž týkal i známé zpěvačky, jejíž vilu nafotila realitní kancelář na západním pobřeží USA a fotografii zveřejnila na svých stránkách, kde se ovšem snažila pouze propagovat lokalitu jako takovou, s osobou ani soukromím Streisand takto nahraná fotografie neměla co do činění. Jednalo se navíc o tak malou realitní agenturu, že její stránky nebyly nikterak hojně navštěvovány. Tím, že se zpěvačka domáhala soudní ochrany, však docílila pouze toho, že případ jako takový přilákal daleko větší pozornost než samotná fotografie na stránkách realitní kanceláře.
Další dopady práva být zapomenut
Dále stojí za zmínku také to, že od tohoto rozsudku společnost Google zaznamenala vysoký nárůst žádostí o to být zapomenut a vymazán z vyhledávače, nikoliv však od původně zamýšlené cílové skupiny, ale od těch, kteří chtějí skrýt informace o jimi spáchaných trestných činech, podvodech, nebo informace o dětské pornografii. Vzhledem k tomu, že tyto případy je nutno posuzovat každý samostatně, s ohledem k zájmu, který každý jednotlivec na výmazu má, existují také obavy, že se takto formulované právo stane nástrojem pro cenzuru a mnoho odkazů a stránek by tak mohlo zůstat prázdných.
Závěrem k osobním údajům
Závěrem můžeme shrnout, že nové nařízení si klade za cíl umožnit každému snadný přístup k osobním údajům, které nutně poskytujeme denně za účelem přístupu k online službám, tedy zejména za účelem naší účasti na sociálních sítích, za účely online nákupu a podobně. Výchozím bodem je tak možnost vždy dát explicitní souhlas s tím, že naše osobní údaje budou zpracovány, a být informováni o tom, jakým způsobem zpracování bude probíhat. Konečně také možnost domáhat se odstranění osobních údajů z databáze korporací, pokud s tím subjekt těchto údajů nesouhlasí a jejich uchování již není účelné. Konečně dalším z cílů je také obnova důvěry v online služby, které denně využíváme s ohledem na narůstající kybernetickou kriminalitu a zneužívání osobních údajů.
Kateřina Havlíková
[1] Legislativní usnesení Evropského parlamentu ze dne 12. března 2014 o návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (obecné nařízení o ochraně údajů) (COM(2012)0011 – C7-0025/2012;
[2] Směrnice 95/46/EC ze dne 24. října 1995;
[3] Zákon o ochraně osobních údajů č. 101/2000 Sb.;
[4] Rozsudek SDEU, C-131/12 Google Spain SL a Google Inc. v Agencia Espaňola de Protección de Datos (AEPD) a Mario Costeja González, ze dne 13. května 2014;
[5] Viz. Generální advokát Niil Jääskinen, s odkazem na pracovní skupinu zřízenou podle čl. 29 Směrnice 95/46;
Poslední aktualizace: 30. října 2020
