Občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) zavádí od 1. ledna 2014 do českého civilního práva institut tzv. ceny zvláštní obliby (latinsky pretium affectionis), přičemž je vhodné znát smysl tohoto institutu minimálně v souvislosti s problematikou náhrady škody. Vzhledem k tomu, že se jedná o „staronový“ institut, není k němu v současnosti možné dohledat mnoho aktuálních zdrojů. Nicméně následující text je jakýmsi krátkým exkurzem do podstaty ceny zvláštní obliby.
Náhrada při poškození věci
Pojem „cena zvláštní obliby“ občanský zákoník výslovně uvádí na dvou místech. Konkrétně se jedná o §1794 a §2969, kdy z pohledu problematiky náhrady škody je pro nás zajímavý právě druhý výskyt:
§ 2969
Náhrada při poškození věci
(1) Při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit.
(2) Poškodil-li škůdce věc ze svévole nebo škodolibosti, nahradí poškozenému cenu zvláštní obliby.
Podle pravidla v prvním odstavci citovaného ustanovení se má při určení výše náhrady škody na věci obecně vycházet z její obvyklé ceny v době poškození. To se logicky rozumí samo sebou.
Odstavec 2 citovaného ustanovení však obsahuje speciální pravidlo, podle kterého se lze domáhat tzv. ceny zvláštní obliby, poškodil-li škůdce věc ze svévole či škodolibosti. Právě tyto dvě kategorie – svévole a škodolibost – hrají významnou roli; jedná se o kvalifikované druhy úmyslu způsobit škodu. Pokud by soud dospěl ke zjištění, že v konkrétním případě ani jedna z těchto kategorií nebyla v právním jednání obsažena, není možné přiznat náhradu škody ve výši ceny zvláštní obliby, pouze ve výši obvyklé ceny.
Rozdíl mezi svévolí a škodolibostí je následující. V případě svévole směřuje jednání ke způsobení škody, přitom je škůdci jedno, komu škodu páchá, důležitá je pro něho skutečnost, že může škodit. V případě škodolibosti jde o situaci, kdy škůdci vzniká potěšení z toho, že škodí právě konkrétní dotčené osobě.
Cena zvláštní obliby
Institut ceny zvláštní obliby byl do občanského zákoníku vložen mj. na základě návrhu československého občanského zákoníku z r. 1937, v obdobné formě je též znám i angloamerickému právu (jako tzv. punitive damages). Tento institut však byl známý již tzv. obecnému zákoníku občanskému, který byl na území Československa účinný po celou dobu trvání „první republiky“.
Při určení ceny zvláštní obliby tak bude muset soud, kromě obecných pravidel pro určení výše náhrady škody, muset respektovat i zvláštnosti tohoto institutu. Zjednodušeně řečeno se cena zvláštní obliby uplatní v případech, kdy bude poškozena či zničena věc, kterou nelze nahradit věcí stejnou (eventuálně pouze se značnými obtížemi).
Vyjádření Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud Československa cenu zvláštní obliby charakterizoval slovy: „Cena zvláštní obliby předpokládá čistě osobní vztah k určité věci, čímž nabude tato věc určitých nahodilých subjektivních vlastností, takže ji nelze nahraditi věcí jinou a že věc ta má vyšší cenu jen pro určitou osobu nebo pouze pro určitý okruh osob.“ (rozhodnutí NSS (SJS) 15015/24).
Dále stejný soud tento institut popsal takto: „…cena zvláštní obliby nemůže býti diktována ryze hospodářským nebo hmotným zájmem nabyvatele, nýbrž že předpokladem, aby mohlo býti uznáno na cenu zvláštní obliby, je zjištění nabyvatelovy touhy míti věc proto, že má k věci té určily osobní, morální vztah.“ (rozhodnutí NSS (SJS) 16875/36).
Jako příklad lze typicky uvést rodinnou fotografii, dárek od určité osoby, suvenýr z cest – v podstatě věc nemusí mít vysokou materiální hodnotu (u fotografie se může jednat o „haléře“), přesto má pro určitou osobu a právě pro ni takovou hodnotu, která je od nominální ceny odlišná. Tuto cenu může poškozená osoba požadovat po škůdci. Je však nutné mít na zřeteli skutečnost, že musí dojít k naplnění podmínky svévole nebo škodolibosti.
Náhrada škody v případě ceny zvláštní obliby plní dle důvodové zprávy nejen reparační funkci (navrácení v předešlý stav), ale i funkci satisfakční (uspokojující). Právě s ohledem na zvláštnost tohoto institutu určí a zdůvodní výši ceny zvláštní obliby poškozený. Jestliže s ní škůdce nesouhlasí, rozhodne o ní následně soud.
Cenu zvláštní obliby lze přisoudit právnické osobě
Vzhledem k prozatím krátké době účinnosti občanského zákoníku není možné získat bližší poznatky ze současné judikatury. Za přínosný však považuji rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 1923 (SJS) 8586/23, dle kterého je možné cenu zvláštní obliby přisoudit i právnické osobě. Osobně nespatřuji důvod k tomu, aby se současné soudy od tohoto názoru odchylovaly; nicméně nechci jejich rozhodování předjímat. Je však třeba důsledně zkoumat konkrétní případy, neboť přece jen u právnických osob nebude tento institut natolik běžný. Výše citovaný rozsudek uvádí konkrétní příklad: „…i na straně právnické osoby může se jednati o cenu zvláštní obliby, jak tomu může býti ku příkladu v případech, když zamýšlí spolek neb společnost nabýti rodného domu zakladatele.“.
Závěr – cena zvláštní obliby
Závěrem lze uvést, že cena zvláštní obliby může být zajímavým i využívaným institutem českého civilního práva a může nalézt u poškozených osob uplatnění. Na druhou stranu může znamenat komplikovanější pozici pro soud při určení výše škody, neboť 3. osoba (soudce) se dokáže jen těžko vtělit do jiného a správně určit citově zabarvenou hodnotu konkrétní věci. To se může negativně projevit na délce soudních řízení. Určitým vodítkem do budoucna bude zcela jistě vytvoření aktuální judikatury.
S danou problematikou souvisí náhrada nemajetkové újmy.
