Zákon o rodině

94/1963 Sb.
ZÁKON

ze dne 4. prosince 1963

o rodině

Změna: 132/1982 Sb.
Změna: 234/1992 Sb.
Změna: 72/1995 Sb.
Změna: 91/1998 Sb.
Změna: 360/1999 Sb.
Změna: 301/2000 Sb.
Změna: 109/2002 Sb.
Změna: 320/2002 Sb., 321/2002 Sb.
Změna: 315/2004 Sb.
Změna: 383/2005 Sb.
Změna: 134/2006 Sb., 227/2006 Sb.
Změna: 115/2006 Sb.
Změna: 342/2006 Sb.
Změna: 112/2006 Sb.
Změna: 259/2008 Sb.

Národní shromáždění Československé socialistické republiky se usneslo
na tomto zákoně o rodině

nadpis vypuštěn

Čl.I

zrušen

Čl.II

zrušen

Čl.III

zrušen

Čl.IV

zrušen

Čl.V

zrušen

Čl.VI

zrušen

Čl.VII

zrušen

ČÁST PRVNÍ

Manželství

HLAVA PRVNÍ

Vznik manželství

§ 1

(1) Manželství je trvalé společenství muže a ženy založené zákonem
stanoveným způsobem.

(2) Hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí.

§ 2

Muž a žena, kteří chtějí spolu uzavřít manželství (dále jen
“snoubenci”), mají předem poznat navzájem své charakterové vlastnosti a
svůj zdravotní stav, aby mohli založit manželství, které splní svůj
účel.

§ 3

(1) Manželství se uzavírá svobodným a úplným souhlasným prohlášením
muže a ženy o tom, že spolu vstupují do manželství učiněným před
obecním úřadem pověřeným vést matriky, popřípadě úřadem, který plní
jeho funkci, (dále jen “matriční úřad”) nebo před orgánem církve nebo
náboženské společnosti, oprávněné k tomu zvláštním předpisem.

(2) Prohlášení se činí veřejně a slavnostním způsobem v přítomnosti
dvou svědků.

§ 4

Občanský sňatek

(1) Prohlášení o uzavření manželství učiní snoubenci před starostou,
místostarostou nebo pověřeným členem zastupitelstva obce, městské části
hlavního města Prahy, městských obvodů nebo městských částí územně
členěných statutárních měst, které jsou matričním úřadem.

(2) Prohlášení o uzavření manželství lze učinit i před starostou, nebo
místostarostou obce, městské části hlavního města Prahy, městských
obvodů nebo městských částí územně členěných statutárních měst, které
nejsou matričním úřadem, je-li jeden ze snoubenců přihlášen k trvalému
pobytu v jeho správním obvodu. Prohlášení o uzavření manželství lze
činit i před primátorem hlavního města Prahy, náměstkem primátora
hlavního města Prahy nebo pověřeným členem zastupitelstva hlavního
města Prahy, jakož i před primátorem statutárního města, náměstkem
primátora statutárního města nebo pověřeným členem zastupitelstva
statutárního města.

(3) Prohlášení o uzavření manželství podle odstavců 1 a 2 musí být
učiněno v přítomnosti zaměstnance místně příslušného matričního úřadu.

(4) Manželství se uzavírá v místě určeném úřadem uvedeným v odstavci 1
nebo 2 pro konání slavnostních obřadů. Uzavřít manželství na kterémkoli
vhodném místě může povolit matriční úřad, do jehož správního obvodu
toto místo spadá.

(5) Je-li život snoubence přímo ohrožen, může se manželství uzavřít
před kterýmkoli obecním úřadem.

Církevní sňatek

§ 4a

(1) Prohlášení o uzavření manželství učiní snoubenci před příslušným
orgánem církve, a to před osobou pověřenou oprávněnou církví nebo
náboženskou společností.^1)

(2) Manželství se uzavírá v místě určeném předpisy církve nebo
náboženské společnosti pro náboženské obřady nebo náboženské úkony.

(3) Je-li život snoubence přímo ohrožen, může se manželství uzavřít na
kterémkoli místě.

§ 4b

(1) Podmínky uzavření manželství stanovené tímto zákonem platí i pro
církevní sňatek.

(2) Církevní sňatek může být uzavřen až poté, kdy snoubenci předloží
oddávajícímu osvědčení vydané příslušným matričním úřadem, od jehož
vydání neuplynuly více než tři měsíce, o tom, že splnili všechny
požadavky zákona pro uzavření platného manželství.

(3) Orgán státem registrované církve, nebo náboženské společnosti, před
kterým došlo k uzavření manželství, je povinen do 3 pracovních dnů od
uzavření manželství doručit protokol o uzavření manželství s uvedením
skutečností podle zvláštního právního předpisu^2) příslušnému
matričnímu úřadu, v jehož správním obvodu bylo manželství uzavřeno.^3)

§ 4c

Manželství uzavřená občany České a Slovenské Federativní Republiky v
období od 1. ledna 1950 do nabytí účinnosti tohoto zákona církevní
formou v zahraničí podle práva platného v místě uzavření manželství,
jsou platná podle československého práva.

§ 5

Občan České republiky může v cizině uzavřít manželství též před
zastupitelským úřadem České republiky oprávněným k tomu zvláštním
předpisem.^3a)

§ 6

(1) Snoubenci jsou povinni předložit stanovené doklady,^3b) jakož i
prohlásit, že jim nejsou známy okolnosti vylučující uzavření
manželství, že navzájem znají svůj zdravotní stav a že zvážili úpravu
budoucích majetkových vztahů, uspořádání budoucího bydlení a hmotné
zajištění rodiny po uzavření manželství.

(2) Kdo chce uzavřít nové manželství, je povinen prokázat, že jeho
dřívější manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné. Osoba,
která dříve uzavřela registrované partnerství^3c) nebo obdobný svazek
osob stejného pohlaví v zahraničí (dále jen “partnerství”), je povinna
prokázat, že toto partnerství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné.

(3) Matriční úřad může předložení stanovených dokladů prominout, je-li
jejich opatření spojeno s těžko překonatelnou překážkou.

§ 7

(1) Je-li život toho, kdo chce uzavřít manželství, přímo ohrožen, není
třeba předložit doklady jinak k uzavření manželství potřebné. I v
takovém případě však snoubenci musí prohlásit, že jim nejsou známy
okolnosti, které by uzavření manželství vylučovaly.

(2) V cizině může přijmout prohlášení snoubenců, je-li alespoň jeden z
nich státním občanem České republiky, v případě uvedeném v odstavci 1 i
kapitán lodi plující pod vlajkou České republiky, kapitán letadla
registrovaného v České republice a velitel vojenské jednotky České
republiky v zahraničí.

§ 8

(1) Snoubenci jsou povinni při uzavírání manželství před matričním
úřadem nebo oprávněným orgánem církve souhlasně prohlásit, zda příjmení
jednoho z nich bude jejich příjmením společným, či zda si ponechají svá
dosavadní příjmení nebo zda spolu s příjmením společným bude jeden z
nich užívat a na druhém místě uvádět příjmení předchozí; bylo-li
předchozí příjmení složeno ze dvou příjmení, může být na druhém místě
užíváno a uváděno jen jedno z nich.

(2) Ponechají-li si svá dosavadní příjmení, prohlásí, které z jejich
příjmení bude příjmením společných dětí.

§ 9

(1) Z důležitých důvodů mohou krajský úřad nebo obecní úřad obce s
rozšířenou působností, v hlavním městě Praze a ve městech Brno, Ostrava
a Plzeň magistráty těchto měst povolit, aby prohlášení jednoho ze
snoubenců, že vstupuje do manželství, učinil jeho zástupce. Plná moc
musí být písemná a podpis na ní musí být úředně ověřen. Druhý
snoubenec, se kterým má být manželství uzavřeno, musí být v ní přesně
označen, jinak manželství nevznikne.

(2) Odvolání plné moci je účinné, jen pokud se o něm druhý snoubenec
dozví předtím, než učiní prohlášení, že vstupuje do manželství.

(3) Písemná plná moc obsahuje

a) jméno, popřípadě jména, příjmení, popřípadě rodné příjmení, datum a
místo narození, rodná čísla a místo trvalého pobytu snoubenců a
zástupce,

b) prohlášení o příjmení snoubenců a jejich společných dětí, v mužském
a ženském tvaru,

c) prohlášení, že zmocniteli nejsou známy okolnosti, které by uzavření
manželství vylučovaly a že je mu znám zdravotní stav druhého snoubence
a že zvážil úpravu budoucích majetkových vztahů, uspořádání budoucího
bydlení a hmotné zajištění rodiny po uzavření manželství.

(4) Zástupcem snoubence může být pouze zletilá fyzická osoba, která
není zbavena způsobilosti k právním úkonům, jejíž způsobilost k právním
úkonům není omezena, a která je stejného pohlaví jako snoubenec,
kterého zastupuje.

§ 10

(1) Byl-li uzavřen občanský sňatek, nemají následné náboženské obřady
právní následky.

(2) Byl-li uzavřen církevní sňatek, nelze následně uzavřít občanský
sňatek.

HLAVA DRUHÁ

Neplatnost a neexistence manželství

§ 11

(1) Manželství nemůže být uzavřeno se ženatým mužem nebo vdanou ženou
anebo s osobou, která uzavřela partnerství, pokud toto partnerství
trvá; neplatnost manželství vysloví soud i bez návrhu.

(2) K výroku o neplatnosti nedojde a takové manželství se stane
platným, jakmile dřívější manželství zaniklo, nebo bylo prohlášeno za
neplatné anebo jakmile dřívější partnerství zaniklo nebo bylo
prohlášeno za neplatné.

§ 12

Manželství nemůže být uzavřeno mezi předky a potomky a mezi sourozenci;
totéž platí o příbuzenství založeném osvojením, pokud osvojení trvá.
Neplatnost manželství vysloví soud i bez návrhu.

§ 13

(1) Manželství nemůže uzavřít nezletilý. Výjimečně, jestliže to je v
souladu se společenským účelem manželství, může soud z důležitých
důvodů povolit uzavření manželství nezletilému staršímu než šestnáct
let. Bez tohoto povolení je manželství neplatné a soud vysloví
neplatnost i bez návrhu.

(2) K výroku o neplatnosti manželství však nedojde a takové manželství
se stane platným, jestliže manžel, který byl v době uzavření manželství
nezletilý, již dovršil osmnáctý rok, nebo jestliže manželka otěhotněla.

§ 14

(1) Manželství nemůže uzavřít osoba zbavená způsobilosti k právním
úkonům.

(2) Osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena, může uzavřít
manželství jen s povolením soudu.

(3) Manželství nemůže uzavřít osoba stižená duševní poruchou, která by
měla za následek omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům.
Soud však může osobě, která je stižena duševní poruchou, která by měla
za následek omezení způsobilosti k právním úkonům, uzavření manželství
povolit, je-li zdravotní stav osoby slučitelný s účelem manželství.

(4) Uzavře-li manželství osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům
nebo osoba, která trpí duševní poruchou, která by měla za následek
zbavení způsobilosti k právním úkonům, vysloví soud neplatnost
manželství i bez návrhu.

(5) Uzavře-li manželství osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům je
omezena, nebo osoba stižená duševní poruchou, která by měla za následek
omezení způsobilosti k právním úkonům, bez povolení soudu, vysloví soud
neplatnost tohoto manželství na návrh kteréhokoli z manželů. Neplatnost
manželství soud nevysloví, jestliže zdravotní stav manžela se stal
slučitelný s účelem manželství.

§ 15

(1) Jestliže manželství zaniklo, nelze je prohlásit za neplatné.

(2) Bylo-li manželství uzavřeno se ženatým mužem nebo vdanou ženou nebo
mezi předky a potomky a mezi sourozenci, vysloví se neplatnost i po
jeho zániku. Totéž platí o manželství uzavřeném mezi osobami, které
jsou v příbuzenském poměru na základě osvojení.

§ 15a

(1) Manželství je neplatné, jestliže prohlášení o uzavření manželství
bylo učiněno v důsledku bezprávné výhrůžky anebo omylu týkajícího se
totožnosti jednoho ze snoubenců nebo povahy právního úkonu uzavření
manželství. Soud vysloví neplatnost takového manželství na návrh
kteréhokoli z manželů.

(2) Právo manžela uplatnit neplatnost manželství podle odstavce 1
zanikne uplynutím jednoho roku ode dne, kdy se o rozhodné skutečnosti
dozvěděl.

§ 16

(1) Bylo-li řízení o prohlášení manželství za neplatné na návrh
některého z manželů již zahájeno, lze neplatnost manželství vyslovit i
po smrti druhého manžela.

(2) Po smrti manžela, který podal návrh na prohlášení manželství za
neplatné, lze vyslovit neplatnost manželství také tehdy, požádají-li o
to do jednoho roku po jeho smrti jeho potomci.

§ 17

(1) Manželství prohlášené za neplatné se považuje za neuzavřené.

(2) O právech a povinnostech manželů ke společnému dítěti a o jejich
majetkových poměrech po prohlášení manželství za neplatné, platí
obdobně ustanovení o právech a povinnostech rozvedených manželů ke
společnému dítěti a o jejich majetkových poměrech.

§ 17a

(1) Manželství nevznikne, jestliže muž nebo žena byli k prohlášení o
uzavření manželství donuceni fyzickým násilím.

(2) Manželství nevznikne, jestliže bylo uzavřeno nezletilým mladším
šestnácti let.

(3) Manželství nevznikne, jestliže nebyly dodrženy podmínky uvedené v §
4a odst. 1, § 4b odst. 2 a § 9.

HLAVA TŘETÍ

Vztahy mezi manžely

§ 18

Muž a žena mají v manželství stejná práva a stejné povinnosti. Jsou
povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost,
pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné
prostředí.

§ 19

(1) O uspokojování potřeb rodiny jsou povinni oba manželé pečovat podle
svých schopností, možností a majetkových poměrů.

(2) Poskytování peněžních a jiných prostředků na náklady společné
domácnosti může být zcela nebo zčásti vyváženo osobní péčí o společnou
domácnost a děti.

(3) Neplní-li jeden z manželů svoji povinnost hradit náklady společné
domácnosti, rozhodne na návrh druhého manžela ve věci soud.

§ 20

O záležitostech rodiny rozhodují manželé společně. Nedohodnou-li se o
podstatných věcech, rozhodne na návrh jednoho z nich soud.

§ 21

(1) Manžel je oprávněn zastupovat druhého manžela v jeho běžných
záležitostech, zejména přijímat za něho běžná plnění, pokud zvláštní
předpis nestanoví jinak.

(2) Jednání jednoho manžela při obstarávání běžných záležitostí rodiny
zavazuje oba manžely společně a nerozdílně.

(3) Ustanovení odstavců 1 a 2 neplatí, jestliže jiné osobě bylo známo,
že druhý manžel tyto účinky proti ní výslovně vyloučil.

HLAVA ČTVRTÁ

Zánik manželství smrtí, prohlášením manžela za mrtvého

§ 22

(1) Manželství zaniká smrtí nebo prohlášením jednoho manžela za
mrtvého. Byl-li manžel prohlášen za mrtvého, manželství zaniká dnem,
kdy rozhodnutí o tom nabude právní moci.

(2) Bude-li prohlášení za mrtvého zrušeno, neobnoví se zaniklé
manželství, jestliže mezitím manžel toho, kdo byl prohlášen za mrtvého,
uzavřel manželství nové.

HLAVA PÁTÁ

Rozvod

§ 23

zrušen

§ 24

(1) Soud může manželství na návrh některého z manželů rozvést, jestliže
je manželství tak hluboce a trvale rozvráceno, že nelze očekávat
obnovení manželského soužití; bere přitom v úvahu příčiny rozvratu
manželství.

(2) Mají-li manželé nezletilé děti, nemůže být manželství rozvedeno,
bylo-li by to v rozporu se zájmem těchto dětí, daným zvláštními důvody.

§ 24a

(1) Jestliže manželství trvalo alespoň jeden rok, manželé spolu nejméně
šest měsíců nežijí a k návrhu na rozvod se druhý manžel připojí, má se
za to, že podmínky uvedené v ustanovení § 24 odst. 1 jsou splněny. Soud
nezjišťuje příčiny rozvratu a manželství rozvede, jsou-li předloženy

a) písemné smlouvy s úředně ověřenými podpisy účastníků upravující pro
dobu po tomto rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a
povinnosti společného bydlení a případnou vyživovací povinnost, a

b) pravomocné rozhodnutí soudu o schválení dohody o úpravě poměrů
nezletilých dětí pro dobu po rozvodu.

(2) Ustanovení § 24 odst. 2 platí obdobně.

§ 24b

(1) Návrhu na rozvod, s nímž nesouhlasí manžel, který se na rozvratu
manželství porušením manželských povinností převážně nepodílel a jemuž
by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma, soud nevyhoví, pokud
mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství.

(2) Jestliže však manželé spolu nežijí po dobu delší než tři roky, soud
manželství rozvede, jsou-li splněny podmínky § 24.

§ 25

Manželství nelze rozvést, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o
úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu, které vydá soud v
řízení podle § 176 občanského soudního řádu.

§ 26

(1) Před rozhodnutím, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého
dítěte, upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po
rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý
z rodičů přispívat na jeho výživu.

(2) Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu
zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy
obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho
potřeby.

(3) Rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti může být
nahrazeno dohodou rodičů, která ke své platnosti potřebuje schválení
soudu.

(4) Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud sleduje
především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy,
schopnosti a vývojové možnosti, a se zřetelem na životní poměry rodičů.
Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování
pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude
dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud přihlédne rovněž
k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti
rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče
dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám
dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému
zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů.

(5) Soud vždy vezme v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o
jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní.

§ 27

(1) Dohoda o styku rodičů s dítětem nepotřebuje schválení soudu.

(2) Soud však styk rodičů s dítětem upraví, vyžaduje-li to zájem na
jeho výchově a poměry v rodině. Bránění oprávněnému rodiči ve styku s
dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je považováno za změnu poměrů,
vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí.

(3) Jestliže je to nutné v zájmu dítěte, soud styk dítěte s rodičem
omezí nebo jej i zakáže.

(4) Vyžaduje-li to zájem dítěte a poměry v rodině, může soud upravit
styk dítěte s prarodiči a sourozenci.

§ 28

Změní-li se poměry, může soud změnit i bez návrhu rozhodnutí nebo
dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností.

§ 29

Manžel, který přijal příjmení druhého manžela, může do jednoho měsíce
po právní moci rozhodnutí o rozvodu oznámit matričnímu úřadu, že
přijímá opět své dřívější příjmení, popřípadě že upouští od užívání
společného příjmení vedle příjmení dřívějšího.

ČÁST DRUHÁ

Vztahy mezi rodiči a dětmi

HLAVA PRVNÍ

Rodičovská zodpovědnost

§ 30

zrušen

§ 31

(1) Rodičovská zodpovědnost je souhrn práv a povinností

a) při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví,
jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj,

b) při zastupování nezletilého dítěte,

c) při správě jeho jmění.

(2) Při výkonu práv a povinností uvedených v odstavci 1 jsou rodiče
povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat
nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Mají právo užít
přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost
dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a
mravní vývoj.

(3) Dítě, které je schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si
vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, má právo
obdržet potřebné informace a svobodně se vyjadřovat ke všem rozhodnutím
rodičů týkajících se podstatných záležitostí jeho osoby a být slyšeno v
každém řízení, v němž se o takových záležitostech rozhoduje.

(4) Dítě, které žije ve společné domácnosti s rodiči, je povinno podle
svých schopností jim pomáhat. Je dále povinno přispívat i na úhradu
společných potřeb rodiny, pokud má vlastní příjem, popřípadě majetek,
kterého lze použít pro společné potřeby rodiny.

nadpis vypuštěn

§ 32

(1) Rozhodující úlohu ve výchově dětí mají rodiče.

(2) Rodiče mají být osobním životem a chováním příkladem svým dětem.

§ 33

Na výchově dítěte se podílí i manžel, který není rodičem dítěte, za
předpokladu, že s ním žije ve společné domácnosti.

§ 34

(1) Rodičovská zodpovědnost náleží oběma rodičům.

(2) Jestliže jeden z rodičů nežije, není znám nebo nemá způsobilost k
právním úkonům v plném rozsahu, náleží rodičovská zodpovědnost druhému
rodiči. Totéž platí, je-li jeden z rodičů rodičovské zodpovědnosti
zbaven a nebo je-li výkon jeho rodičovské zodpovědnosti pozastaven.

(3) Soud může přiznat rodičovskou zodpovědnost ve vztahu k péči o dítě
i nezletilému rodiči dítěte, který dosáhl věku šestnácti let, má-li
potřebné předpoklady pro výkon práv a povinností z rodičovské
zodpovědnosti vyplývajících.

§ 35

Dítě je povinno své rodiče ctít a respektovat.

§ 36

Rodiče zastupují dítě při právních úkonech, ke kterým není plně
způsobilé.^5)

§ 37

(1) Žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve
věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem
nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů.

(2) Nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti
opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu
zastupovat. Tímto opatrovníkem zpravidla ustanoví orgán vykonávající
sociálně-právní ochranu dětí (dále jen “orgán sociálně-právní ochrany
dětí”).

§ 37a

(1) Jmění dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného
hospodáře.

(2) Výnosu majetku dítěte lze použít nejprve pro jeho vlastní výživu a
teprve potom přiměřeně i pro potřebu rodiny. Majetková podstata může
být dotčena jen v případě, že by vznikl nezaviněně ze strany osob
výživou povinných hrubý nepoměr mezi poměry nezletilého dítěte a osob
výživou povinných.

(3) Jakmile dítě dosáhne zletilosti, odevzdají mu rodiče jmění, které
spravovali. Jsou povinni podat vyúčtování ze správy jmění tehdy, když o
to dítě požádá do jednoho roku po skončení správy. Práva dítěte z
odpovědnosti za škodu a z bezdůvodného obohacení zůstávají nedotčena.

§ 37b

(1) V odůvodněných případech, kdy by majetkové zájmy dítěte mohly být
ohroženy, ustanoví soud pro zvýšenou ochranu jeho jmění opatrovníka.
Opatrovníkem může být ustanovena fyzická osoba, která má způsobilost k
právním úkonům v plném rozsahu, svým způsobem života zaručuje řádný
výkon této funkce v zájmu dítěte a s ustanovením opatrovníkem souhlasí.

(2) Nemůže-li být opatrovníkem ustanovena fyzická osoba, ustanoví soud
opatrovníkem zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí.

(3) Soud vymezí rozsah jmění, které bude opatrovník s péčí řádného
hospodáře spravovat. Zároveň určí, jakým způsobem má být, popřípadě
nesmí být s jednotlivými částmi nakládáno. Zejména stanoví způsob
výkonu vlastnických a jiných věcných práv a práv z duševního
vlastnictví, způsob výkonu práv k cenným papírům a práv závazkových.

(4) Opatrovník nesmí při správě jmění činit úkony, které jsou spojeny s
nepřiměřeným rizikem.

(5) Opatrovník podléhá dohledu soudu. Soud podle okolností konkrétního
případu podmíní platnost právního úkonu opatrovníka svým souhlasem a
určí povinnost pravidelného podávání zpráv o správě jmění dítěte.

(6) Opatrovník je povinen nejpozději do dvou měsíců po skončení své
funkce předložit soudu závěrečný účet ze správy jmění dítěte.

(7) Opatrovník má právo na úhradu nutných výdajů spojených se správou
jmění a na přiměřenou odměnu z výnosu majetku dítěte. Výši odměny
stanoví soud.

(8) Opatrovník odpovídá za porušení povinností uvedených v odstavcích 3
a 4 podle obecných předpisů o náhradě škody.

§ 38

(1) Děti mají společné příjmení rodičů nebo příjmení jednoho z nich,
určené dohodou při uzavření manželství.

(2) Jde-li o dítě, jehož příjmení nebylo takto určeno a jehož rodiče
mají příjmení různá, dohodnou se rodiče o příjmení dítěte a oznámí to
matričnímu úřadu.

(3) Nedohodnou-li se rodiče o jménu nebo příjmení dítěte, anebo není-li
žádný z rodičů znám, určí jméno nebo příjmení soud.

§ 39

(1) Uzavřou-li rodiče manželství po narození svého dítěte, bude mít
dítě příjmení určené pro jejich ostatní děti.

(2) Uzavře-li manželství matka dítěte, jehož otec není znám, mohou
manželé před matričním úřadem souhlasně prohlásit, že příjmení určené
pro jejich ostatní děti bude mít i toto dítě.

§ 40

Příjmení dítěte se nemůže podle předchozích ustanovení změnit, jakmile
dítě nabude zletilosti.

HLAVA DRUHÁ

Výchovná opatření

§ 41

zrušen

§ 42

Opatření, kterými se omezuje rodičovská zodpovědnost, může učinit jen
soud.

§ 43

(1) Vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte, může soud,
neučinil-li tak orgán sociálně-právní ochrany dětí, učinit tato
opatření:

a) napomene vhodným způsobem nezletilého, jeho rodiče a osoby, kteří
narušují jeho řádnou výchovu;

b) stanoví nad nezletilým dohled a provádí jej za součinnosti školy,
občanských sdružení v místě bydliště nebo na pracovišti;

c) uloží nezletilému omezení, která zabrání škodlivým vlivům na jeho
výchovu, zejména návštěvu podniků a zábav pro nezletilého vzhledem k
jeho osobě nevhodných.

(2) Učinil-li orgán sociálně-právní ochrany dětí opatření uvedené v
odstavci 1, nepotřebuje schválení soudu. Měnit nebo rušit taková
opatření může orgán, který je učinil.

§ 44

(1) Brání-li rodiči ve výkonu jeho rodičovské zodpovědnosti závažná
překážka a vyžaduje-li to zájem dítěte, může soud pozastavit výkon
rodičovské zodpovědnosti.

(2) Nevykonává-li rodič řádně povinnosti vyplývající z rodičovské
zodpovědnosti a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou
zodpovědnost omezí; přitom vždy konkrétně vymezí rozsah práv a
povinností, na které se omezení vztahuje.

(3) Zneužívá-li rodič svou rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon
nebo ji závažným způsobem zanedbává, soud jej rodičovské zodpovědnosti
zbaví.

(4) Dopustil-li se rodič úmyslného trestného činu proti svému dítěti či
ke spáchání trestného činu své dítě mladší patnácti let použil,
popřípadě se dopustil trestného činu jako spolupachatel, návodce či
pomocník k trestnému činu spáchanému jeho dítětem, soud vždy posoudí,
zda tu nejsou důvody pro zahájení řízení o zbavení rodičovské
zodpovědnosti.

(5) Vyživovací povinnost rodiče vůči dítěti rozhodnutím soudu podle
předchozích odstavců nezaniká.

§ 45

(1) Vyžaduje-li to zájem dítěte, může soud svěřit dítě do výchovy jiné
fyzické osoby než rodiče, jestliže tato osoba poskytuje záruku jeho
řádné výchovy a se svěřením dítěte souhlasí. Při výběru vhodné osoby dá
soud přednost zpravidla příbuznému dítěte.

(2) Dítě je možno svěřit i do společné výchovy manželů. Zemře-li jeden
z manželů, zůstává dítě ve výchově druhého manžela. Po rozvodu manželů
rozhodne soud o výchově dítěte; do rozhodnutí soudu společná výchova
trvá.

(3) Do výchovy jen jednoho manžela je možno dítě svěřit pouze se
souhlasem druhého manžela. Tohoto souhlasu není třeba, jestliže druhý z
manželů pozbyl způsobilosti k právním úkonům nebo je-li opatření tohoto
souhlasu spojeno s překážkou těžko překonatelnou.

(4) Při rozhodnutí o svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než
rodiče vymezí soud rozsah jejich práv a povinností k dítěti.

Pěstounská péče

§ 45a

(1) Soud může svěřit dítě do pěstounské péče fyzické osobě (dále jen
“pěstoun”), jestliže zájem dítěte vyžaduje svěření do takové péče a
osoba pěstouna poskytuje záruku řádné výchovy dítěte.

(2) Soud může podle odstavce 1 na návrh orgánu sociálně-právní ochrany
dětí svěřit dítě do pěstounské péče na přechodnou dobu osobám, které
jsou podle zvláštního právního předpisu zařazeny do evidence osob
vhodných k výkonu pěstounské péče po přechodnou dobu^5a), a to na

a) dobu, po kterou nemůže rodič ze závažných důvodů dítě vychovávat,

b) dobu, po jejímž uplynutí lze podle § 68a dát souhlas rodiče s
osvojením, nebo

c) dobu do pravomocného rozhodnutí soudu o tom, že tu není třeba
souhlasu rodičů k osvojení (§ 68).

(3) Dítě může být svěřeno též do společné pěstounské péče manželů;
ustanovení § 45 odst. 2 a 3 platí obdobně.

(4) Pěstounská péče může být zrušena rozhodnutím soudu. Soud může
zrušit pěstounskou péči jen z důležitých důvodů; učiní tak vždy,
jestliže o to požádá pěstoun.

(5) Bylo-li dítě svěřeno do pěstounské péče podle odstavce 2, je soud
povinen nejméně jednou za 3 měsíce přezkoumat, zda trvají důvody pro
svěření dítěte do pěstounské péče. Za tím účelem si vyžaduje zejména
zprávy příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Soud rozhodne o
výchově dítěte vždy, odpadnou-li důvody, pro které bylo dítě svěřeno do
pěstounské péče podle odstavce 2.

§ 45b

(1) Před rozhodnutím o svěření dítěte do pěstounské péče je soud
povinen vyžádat si vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí o tom,
zda ten, kdo se má stát pěstounem, je osobou vhodnou pro výkon této
péče.

(2) Je-li dítě v ústavní výchově nebo v zařízení pro děti vyžadující
okamžitou pomoc z rozhodnutí soudu, může být před rozhodnutím soudu o
svěření dítěte do pěstounské péče dočasně svěřeno rozhodnutím orgánu
sociálně-právní ochrany dětí do péče osoby, která má zájem stát se
pěstounem a splňuje stanovené podmínky; obdobně může být do péče
budoucích pěstounů svěřeno i dítě, které není v ústavní výchově, se
souhlasem rodičů. Nebude-li do tří měsíců od právní moci tohoto
rozhodnutí u soudu zahájeno řízení o svěření dítěte do pěstounské péče,
rozhodnutí o dočasném svěření dítěte pozbude právní účinky.

(3) Odstavec 2 se nepoužije, jde-li o případy uvedené v § 45a odst. 2.

§ 45c

(1) Pěstoun je povinen o dítě osobně pečovat. Bylo-li dítě svěřeno do
pěstounské péče jen jednomu z manželů, platí ustanovení § 33 obdobně.

(2) Pěstoun při péči o osobu dítěte vykonává přiměřeně práva a
povinnosti rodičů. Nemá vyživovací povinnost k dítěti a právo
zastupovat dítě a spravovat jeho záležitosti má jen v běžných věcech.
Má-li pěstoun za to, že rozhodnutí zákonného zástupce dítěte není v
souladu se zájmem dítěte, může se domáhat rozhodnutí soudu.

(3) Dítě je povinno pomáhat podle svých schopností v domácnosti
pěstouna; pokud má vlastní příjem a žije ve společné domácnosti s
pěstounem, je povinno přispívat i na úhradu společných potřeb rodiny.

§ 45d

(1) Nárok na výživné určené rozhodnutím soudu na dítě, jemuž náleží
příspěvek na úhradu potřeb podle zvláštního právního předpisu,^7a)
přechází na stát. Je-li výživné vyšší než příspěvek uvedený ve větě
první, náleží dítěti rozdíl mezi výživným a příspěvkem; tento rozdíl se
vyplácí pěstounovi.

(2) Soud uloží rodičům, popřípadě jiným fyzickým osobám povinným
poskytovat výživné dítěti, aby toto výživné poukazovaly příslušnému
orgánu, který vyplácí pěstounovi, popřípadě zletilému dítěti příspěvek
na úhradu potřeb dítěte podle zvláštního právního předpisu.^7a)

§ 46

(1) Jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a
jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných
závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit, může soud
nařídit ústavní výchovu nebo dítě svěřit do péče zařízení pro děti
vyžadující okamžitou pomoc (§ 42 zákona č. 359/1999 Sb., o
sociálně-právní ochraně dětí). Jestliže je to v zájmu nezletilého
nutné, může soud nařídit ústavní výchovu nebo dítě svěřit do péče
zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc i v případě, že jiná
výchovná opatření nepředcházela. Z důležitých důvodů může soud
prodloužit ústavní výchovu až na jeden rok po dosažení zletilosti.

(2) Před nařízením ústavní výchovy je soud povinen zkoumat, zda výchovu
dítěte nelze zajistit náhradní rodinnou péčí nebo rodinnou péčí v
zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, které mají přednost před
výchovou ústavní. Pominou-li po nařízení ústavní výchovy její důvody
nebo lze-li dítěti zajistit náhradní rodinnou péči, soud ústavní
výchovu zruší.

(3) Bylo-li nařízeno opatření podle odstavce 1, je soud povinen nejméně
jednou za 6 měsíců přezkoumat, zda trvají důvody pro nařízení tohoto
opatření nebo zda není možné zajistit dítěti náhradní rodinnou péči. Za
tím účelem zejména

a) si vyžádá zprávy příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí,

b) si opatří vyjádření dítěte, je-li ho dítě s ohledem na svůj věk a
rozumovou vyspělost schopné, a

c) vyzve rodiče dítěte k vyjádření jejich stanoviska.

§ 47

(1) Soud soustavně sleduje provádění výchovných opatření jím učiněných
a hodnotí jejich účinnost. Soud může požádat obec nebo okresní úřad,
aby namísto soudu sledovaly, zda jsou dodržována výchovná opatření
učiněná soudem.

(2) Je-li dítě s ohledem na svůj věk a rozumovou vyspělost samo schopno
vyjádřit svobodně svůj názor a poznatky, je třeba při výchovných
opatřeních na jeho názor a poznatky vzít zřetel. Při řízení podle § 46
soud zjišťuje názor a poznatky dítěte jeho výpovědí, přičemž s ohledem
na jeho věk a rozumovou vyspělost dá přednost výslechu dítěte při
jednání.

§ 48

zrušen

§ 49

Nedohodnou-li se rodiče o podstatných věcech při výkonu rodičovské
zodpovědnosti, rozhodne soud.

§ 50

(1) Nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu a nedohodnou-li se o
úpravě výchovy a výživy dítěte, může soud i bez návrhu rozhodnout, komu
bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho
výživu.

(2) Ustanovení § 26 až 28 platí tu obdobně.

HLAVA TŘETÍ

Určení rodičovství

§ 50a

Matkou dítěte je žena, která dítě porodila.

§ 51

(1) Narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí
třístého dne po zániku manželství nebo po jeho prohlášení za neplatné,
považuje se za otce manžel matky.

(2) Narodí-li se dítě ženě znovu provdané, považuje se za otce manžel
pozdější, i když se dítě narodilo před uplynutím třístého dne potom,
kdy její dřívější manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné.

(3) Při počítání času, který je rozhodující pro určení otcovství, má se
za to, že manželství toho, jenž byl prohlášen za mrtvého, zaniklo dnem,
který byl v rozhodnutí o prohlášení za mrtvého určen jako den smrti.

§ 52

(1) Za otce se jinak považuje muž, jehož otcovství bylo určeno
souhlasným prohlášením rodičů učiněným před matričním úřadem nebo
soudem.

(2) Prohlášení nezletilého rodiče o otcovství musí být učiněno vždy
před soudem.

(3) Prohlášení matky není třeba, nemůže-li pro duševní poruchu posoudit
význam svého jednání, nebo je-li opatření jejího prohlášení spojeno s
těžko překonatelnou překážkou.

§ 53

Souhlasným prohlášením rodičů lze určit otcovství k dítěti ještě
nenarozenému, je-li již počato.

§ 54

(1) Nedošlo-li k určení otcovství podle předchozích ustanovení, může
dítě, matka i muž, který o sobě tvrdí, že je otcem, navrhnout, aby
otcovství určil soud.

(2) Za otce se považuje muž, který s matkou dítěte souložil v době, od
které neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři
sta dnů, pokud jeho otcovství závažné okolnosti nevylučují.

(3) Je-li dítě počato umělým oplodněním ženy z asistované reprodukce
podle zvláštního právního předpisu^7b), považuje se za otce muž, který
dal k umělému oplodnění ženy podle tohoto zvláštního právního předpisu
souhlas, pokud by se neprokázalo, že žena otěhotněla jinak.

§ 55

Není-li domnělý otec naživu, podává se návrh na určení otcovství proti
opatrovníkovi, kterého soud ustanovil.

§ 56

(1) Jestliže navrhovatel v průběhu řízení zemře, může v řízení
pokračovat druhý, k návrhu oprávněný. Do šesti měsíců po smrti dítěte
mohou podat návrh na určení otcovství též potomci navrhovatele,
prokáží-li právní zájem na tomto určení.

(2) Zemře-li v průběhu řízení muž, proti kterému návrh na určení
otcovství směřuje, pokračuje soud v řízení proti opatrovníkovi, kterého
ustanoví soud.

(3) Zemře-li v průběhu řízení muž, který o sobě tvrdil, že je otcem, a
nepokračuje-li v řízení dítě nebo matka, soud řízení zastaví.

§ 57

(1) Manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví, že se jeho
manželce narodilo dítě, popřít u soudu, že je jeho otcem.

(2) Jestliže manžel pozbyl způsobilost k právním úkonům a tato
nezpůsobilost vznikla před uplynutím popěrné lhůty, může otcovství
popřít jeho opatrovník, a to do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví o
narození dítěte, nebo věděl-li o jeho narození již dříve, do šesti
měsíců po svém ustanovení.

§ 58

(1) Narodí-li se dítě v době mezi stoosmdesátým dnem od uzavření
manželství a třístým dnem po tom, kdy manželství zaniklo nebo bylo
prohlášeno za neplatné, lze otcovství popřít jen tehdy, je-li
vyloučeno, že by manžel matky mohl být otcem dítěte. Narodí-li se dítě
do 300 dnů po rozvodu manželství a jiný muž o sobě tvrdí, že je otcem
dítěte, lze otcovství manžela považovat za vyloučené též na základě
souhlasného prohlášení matky, manžela a tohoto muže. Toto prohlášení
musí být učiněno v řízení o popření otcovství.

(2) Otcovství k dítěti narozenému v době mezi stoosmdesátým dnem a
třístým dnem od umělého oplodňování vykonaného se souhlasem manžela
matky nelze popřít. Otcovství však lze popřít, jestliže by se
prokázalo, že matka dítěte otěhotněla jinak.

(3) Narodí-li se dítě před stoosmdesátým dnem od uzavření manželství,
postačí k tomu, aby se manžel matky nepovažoval za otce, popře-li u
soudu své otcovství. To však neplatí, jestliže manžel s matkou dítěte
souložil v době, od níž neprošlo do narození dítěte méně než sto
osmdesát a více než tři sta dní, nebo jestliže při uzavření manželství
věděl, že je těhotná.

§ 59

(1) Manžel má právo popřít otcovství vůči dítěti a matce, jsou-li oba
na živu, a nežije-li jeden z nich, vůči druhému. Není-li na živu ani
dítě ani matka, toto právo manžel nemá.

(2) Také matka může do šesti měsíců od narození dítěte popřít, že otcem
dítěte je její manžel. Ustanovení o popěrném právu manžela platí tu
obdobně.

§ 60

Bylo-li pravomocně rozhodnuto, že pozdější manžel není otcem dítěte
znovu provdané matky, počíná šestiměsíční lhůta k popření otcovství pro
dřívějšího manžela dnem, kdy se dověděl o tomto pravomocném rozhodnutí.

§ 61

(1) Muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů,
může je před soudem popřít, jen je-li vyloučeno, že by mohl být otcem
dítěte a dokud neuplyne šest měsíců ode dne, kdy bylo takto otcovství
určeno; tato lhůta neskončí před uplynutím šesti měsíců od narození
dítěte.

(2) Také matka dítěte může ve stejné lhůtě popřít, že je otcem dítěte
muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů.

(3) Ustanovení § 57 odst. 2, § 58 odst. 2 a § 59 odst. 1 platí tu
obdobně.

§ 62

(1) Uplynula-li lhůta stanovená pro popření otcovství jedním z rodičů,
může nejvyšší státní zástupce, vyžaduje-li to zájem dítěte, podat návrh
na popření otcovství proti otci, matce a dítěti.

(2) Není-li některý z nich naživu, může nejvyšší státní zástupce podat
návrh na popření otcovství proti ostatním z nich; není-li naživu nikdo
z nich, může podat návrh proti opatrovníkovi, kterého soud pro tuto věc
ustanovil.

§ 62a

Nejvyšší státní zástupce může, a to před uplynutím lhůty stanovené pro
popření otcovství, podat návrh na popření otcovství muže, jehož
otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, ale který nemůže
být otcem dítěte, je-li to ve zřejmém zájmu dítěte a v souladu s
ustanoveními zaručujícími základní lidská práva.

HLAVA ČTVRTÁ

Osvojení

§ 63

(1) Osvojením vzniká mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr, jaký
je mezi rodiči a dětmi, a mezi osvojencem a příbuznými osvojitele poměr
příbuzenský. Osvojitelé mají rodičovskou zodpovědnost při výchově dětí
(§ 31 až 37b).

(2) O osvojení rozhoduje soud na návrh osvojitele. K návrhu na osvojení
dítěte do ciziny je osvojitel povinen připojit pravomocné rozhodnutí o
souhlasu s osvojením vydaném Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí
(§ 67 odst. 3).^7c)

(3) Do knihy narození matriky se na základě pravomocného rozhodnutí
soudu o osvojení zapíše osvojitel, popřípadě osvojitelé^7c).

§ 64

(1) Osvojiteli se mohou stát pouze fyzické osoby, které zaručují
způsobem svého života, že osvojení bude ku prospěchu dítěte i
společnosti.

(2) Osvojitelem nemůže být ten, kdo nemá způsobilost k právním úkonům.

§ 65

(1) Mezi osvojitelem a osvojencem musí být přiměřený věkový rozdíl.

(2) Osvojit lze nezletilého, a to jen je-li mu osvojení ku prospěchu.

§ 66

(1) Jako společné dítě mohou někoho osvojit jen manželé.

(2) Je-li osvojitel manželem, může osvojit jen se souhlasem druhého
manžela; tohoto souhlasu není třeba, jestliže druhý manžel pozbyl
způsobilost k právním úkonům nebo je-li opatření tohoto souhlasu
spojeno s překážkou těžko překonatelnou.

§ 67

(1) K osvojení je třeba souhlasu zákonného zástupce osvojovaného
dítěte. Je-li toto dítě schopno posoudit dosah osvojení, je třeba také
jeho souhlasu, ledaže by tím byl zmařen účel osvojení.

(2) K osvojení je třeba souhlasu rodiče, i když je nezletilý.

(3) K osvojení dítěte do ciziny je třeba souhlas Úřadu pro
mezinárodněprávní ochranu dětí.

§ 68

(1) Pokud jsou zákonnými zástupci osvojovaného dítěte jeho rodiče, není
třeba jejich souhlasu, jestliže

a) po dobu nejméně šesti měsíců soustavně neprojevovali opravdový zájem
o dítě, zejména tím, že dítě pravidelně nenavštěvovali, neplnili
pravidelně a dobrovolně vyživovací povinnost k dítěti a neprojevují
snahu upravit si v mezích svých možností své rodinné a sociální poměry
tak, aby se mohli osobně ujmout péče o dítě, nebo

b) po dobu nejméně dvou měsíců po narození dítěte neprojevili o dítě
žádný zájem, ačkoliv jim v projevení zájmu nebránila závažná překážka.

(2) Ustanovení odstavce 1 platí obdobně i v případě, že rodič je
nezletilý.

(3) O splnění podmínek uvedených v odstavci 1 rozhoduje ke dni podání
návrhu orgánem sociálně-právní ochrany dětí jako opatrovníkem dítěte,
popřípadě rodičem dítěte soud.

§ 68a

Souhlasu rodičů, kteří jsou zákonnými zástupci osvojovaného dítěte,
není dále třeba, jestliže rodiče dají souhlas k osvojení předem bez
vztahu k určitým osvojitelům. Souhlas předem musí být dán osobně
přítomným rodičem písemně před soudem nebo před příslušným orgánem
sociálně-právní ochrany dětí. Souhlas může být dán rodičem nejdříve
šest týdnů po narození dítěte. Odvolat souhlas lze toliko do doby, než
je dítě umístěno na základě rozhodnutí do péče budoucích osvojitelů.

§ 68b

V případech uvedených v § 68 odst. 1 a § 68a je třeba k osvojení
souhlasu opatrovníka, který byl osvojovanému dítěti ustanoven v řízení
o osvojení.

§ 69

(1) Před rozhodnutím soudu o osvojení musí být dítě nejméně po dobu tří
měsíců v péči budoucího osvojitele, a to na jeho náklad.

(2) O svěření dítěte, které je v ústavu nebo v zařízení pro děti
vyžadující okamžitou pomoc z rozhodnutí soudu nebo z vůle rodičů, do
péče budoucích osvojitelů rozhodne orgán sociálně-právní ochrany dětí;
ustanovení § 67 až 68b platí obdobně.

(3) Rozhodne-li se pěstoun osvojit dítě svěřené mu do pěstounské péče,
nevyžaduje se, aby před rozhodnutím soudu o osvojení bylo dítě nejméně
po dobu tří měsíců v péči pěstouna na jeho náklad, pokud pěstounská
péče trvala alespoň po tuto dobu.

(4) Ustanovení odstavce 3 platí obdobně v případech, kdy se rozhodne
osvojit dítě svěřené mu do výchovy jiná fyzická osoba než rodič podle §
45, a v případech, kdy se rozhodne osvojit dítě poručník, který o ně
osobně pečuje.

§ 69a

Před rozhodnutím poučí soud osvojitele o účelu, obsahu i důsledcích
osvojení.

§ 70

Soud je povinen zjistit na základě lékařského vyšetření a dalších
potřebných vyšetření zdravotní stav osvojitelů, jejich osobnostní
dispozice a motivaci k osvojení a posoudit, zda se nepříčí účelům
osvojení, a s výsledky svého šetření seznámit osvojitele i zákonného
zástupce osvojence. Je povinen zjistit zdravotní stav osvojence a s
výsledky svého zjištění seznámit osvojitele i zákonného zástupce
osvojence. Soud je povinen vyžádat si vyjádření orgánu sociálně-právní
ochrany dětí.

§ 70a

Dítě nemůže být osvojeno, dokud rozhodnutí soudu v řízení o určení
otcovství zahájeném na návrh muže, který o sobě tvrdí, že je otcem
osvojovaného dítěte, nenabude právní moci.

§ 71

Osvojenec bude mít příjmení osvojitele. Společný osvojenec manželů bude
mít příjmení určené pro ostatní jejich děti; to platí i v případě, že
osvojitelem je manžel matky osvojence.

§ 72

(1) Osvojením zanikají vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a
původní rodinou. Zanikají také práva a povinnosti opatrovníka,
popřípadě poručníka, který byl ustanoven, aby za rodiče tato práva a
povinnosti vykonával.

(2) Je-li osvojitel manželem jednoho z rodičů osvojence, nedotýká se
osvojení vztahů mezi osvojencem a tímto rodičem i jeho příbuznými.

§ 73

(1) Osvojení, vyjma osvojení nezrušitelného, může soud zrušit jen z
důležitých důvodů na návrh osvojence nebo osvojitele.

(2) Zrušením osvojení vznikají znovu vzájemná práva a povinnosti mezi
osvojencem a původní rodinou. Osvojenec bude mít opět své dřívější
příjmení.

Osvojení nezrušitelné

§ 74

(1) Osvojení může být provedeno také tak, že je nelze zrušit.

(2) Takto mohou osvojit dítě pouze manželé, nebo jeden z manželů, který
žije s některým z rodičů dítěte v manželství, a nebo pozůstalý manžel
po rodiči nebo osvojiteli dítěte.

Výjimečně může takto osvojit i osamělá osoba, jestliže jsou jinak
předpoklady, že toto osvojení bude plnit svoje společenské poslání. V
takovém případě soud též rozhodne, aby byl z matriky vypuštěn zápis o
druhém rodiči dítěte.

§ 75

Osvojit lze jen nezletilého staršího jednoho roku.

§ 76

Osvojenec může být opětovně osvojen jen v případě, že je osvojován
manželem osvojitele nebo osvojitel zemřel a nebo dřívější osvojení bylo
zrušeno.

§ 77

Rozhodnutí o tom, že osvojení je nezrušitelné, může soud učinit také
dodatečně, dokud osvojenec nedosáhl zletilosti, a to i v případech
osvojení provedeného podle dřívějších předpisů. Nebyl-li v řízení o
osvojení osvojenec slyšen, není k tomuto rozhodnutí zapotřebí jeho
souhlasu.

HLAVA PÁTÁ

Poručenství a opatrovnictví

Poručenství

§ 78

Jestliže rodiče dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti,
výkon jejich rodičovské zodpovědnosti byl pozastaven nebo nemají
způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, ustanoví soud dítěti
poručníka, který bude nezletilého vychovávat, zastupovat a spravovat
jeho majetek místo jeho rodičů.

§ 79

(1) Není-li to v rozporu se zájmy dítěte, ustanoví soud poručníkem
především toho, koho doporučili rodiče. Nebyl-li nikdo takto doporučen,
ustanoví soud poručníkem někoho z příbuzných a nebo osob blízkých
dítěti nebo jeho rodině, popřípadě jinou fyzickou osobu.

(2) Poručníky nezletilého dítěte mohou být ustanoveni i manželé.

(3) Nemůže-li být poručníkem ustanovena fyzická osoba, ustanoví soud
poručníkem orgán sociálně-právní ochrany dětí.

(4) Dokud není dítěti ustanoven poručník nebo dokud se ustanovený
poručník neujme své funkce, činí neodkladné úkony v zájmu dítěte a v
jeho zastoupení orgán sociálně-právní ochrany dětí.

§ 80

(1) Poručník odpovídá soudu za řádné plnění této funkce a podléhá jeho
pravidelnému dozoru. Zejména je povinen podávat soudu zprávy o osobě
poručence a účty ze správy jeho jmění. Soud však může poručníka
zprostit povinnosti podávat podrobné vyúčtování, nepřesahují-li výnosy
jmění pravděpodobné náklady na výchovu a výživu poručence.

(2) Je-li správa jmění poručence spojena se značnou námahou, může soud
poručníkovi na jeho žádost přiznat z tohoto jmění přiměřenou odměnu
ročně a nebo při skončení správy.

(3) Poručník je povinen nejdéle do dvou měsíců po skončení svého
poručenství předložit soudu závěrečný účet ze správy jmění poručence.
Této povinnosti může soud poručníka zprostit.

(4) Jakékoli rozhodnutí poručníka v podstatné věci týkající se dítěte
vyžaduje schválení soudem.

(5) Ustanovení § 37b zde platí obdobně.

§ 81

Na vztahy poručníka (poručníků) a dítěte se přiměřeně vztahují
ustanovení o právech a povinnostech rodičů a dětí. Funkce poručníka
nezakládá vyživovací povinnost k dítěti.

§ 82

(1) Soud zprostí poručníka poručenství na jeho návrh.

(2) Soud poručníka odvolá, jestliže se stane pro výkon funkce poručníka
nezpůsobilý nebo porušuje své povinnosti.

(3) V případě rozvodu manželů, kteří byli ustanoveni do funkce
poručníků, soud vždy posoudí, zda je v zájmu dítěte, aby tuto funkci
vykonávali nadále oba rozvedení manželé. V opačném případě jednoho z
nich poručenství zprostí.

Opatrovnictví

§ 83

(1) Vedle případu střetu zájmů zákonných zástupců a dítěte nebo mezi
dětmi týchž rodičů navzájem (§ 37 odst. 1), ohrožení majetkových zájmů
dítěte (§ 37b), omezení rodičovské zodpovědnosti (§ 44 odst. 2) a
řízení o osvojení (§ 68b) ustanoví soud opatrovníka též v případech,
kdy je to v zájmu dítěte z jiných důvodů třeba.

(2) V takových případech lze ustanovit opatrovníkem i orgán
sociálně-právní ochrany dětí.

§ 84

Rozsah práv a povinností opatrovníka vymezí soud z hlediska účelu, pro
který byl opatrovník ustanoven, aby ochrana zájmů nezletilého byla plně
zajištěna.

ČÁST TŘETÍ

Výživné

HLAVA PRVNÍ

Vzájemná vyživovací povinnost rodičů a dětí

§ 85

(1) Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti
nejsou samy schopny se živit.

(2) Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností,
možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní
úrovni svých rodičů.

(3) Při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti přihlíží se k tomu,
který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí-li rodiče
spolu, přihlédne se i k péči rodičů o společnou domácnost.

§ 85a

(1) Rodič, který má příjmy z jiné než závislé činnosti podléhající dani
z příjmů,^8) je povinen soudu prokázat své příjmy, předložit podklady
pro zhodnocení svých majetkových poměrů a umožnit soudu zjistit i další
skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných
podle zvláštních předpisů. Nesplní-li rodič tuto povinnost, má se za
to, že jeho průměrný měsíční příjem činí 12,7násobek životního minima
jednotlivce podle zvláštního právního předpisu^9).

(2) Tam, kde to majetkové poměry povinného rodiče připouštějí, lze za
odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor zabezpečujících
zejména přípravu na budoucí povolání.

§ 86

(1) Nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu, upraví soud rozsah
jejich vyživovací povinnosti nebo schválí jejich dohodu o výši
výživného (§ 50).

(2) Soud postupuje stejným způsobem, žijí-li rodiče spolu, avšak jeden
z nich neplní dobrovolně své povinnosti k nezletilému dítěti.

(3) Výživné zletilých dětí upraví soud jen na návrh.

§ 87

(1) Děti, které jsou schopny samy se živit, jsou povinny zajistit svým
rodičům slušnou výživu, jestliže toho potřebují.

(2) Každé dítě plní tuto vyživovací povinnost takovým dílem, jaký
odpovídá poměru jeho schopností, možností a majetkových poměrů k
schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům ostatních dětí.

HLAVA DRUHÁ

Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými

§ 88

(1) Předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.

(2) Pokud potomci nemohou své vyživovací povinnosti dostát, přechází
tato povinnost na předky. Příbuzní vzdálenější mají vyživovací
povinnost, jen nemohou-li tuto povinnost plnit příbuzní bližší.

(3) Stanoví-li soud výživné pro nezletilé dítě, platí ustanovení § 85a
obdobně.

§ 89

Je-li několik povinných, kteří jsou příbuzní v témže stupni, plní každý
z nich vyživovací povinnost takovým dílem, jaký odpovídá poměru jeho
schopností, možností a majetkových poměrů k schopnostem, možnostem a
majetkovým poměrům ostatních.

§ 90

Právo na výživné přísluší oprávněným, jen pokud toho nutně potřebují.

HLAVA TŘETÍ

Vyživovací povinnost mezi manžely

§ 91

(1) Manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost.

(2) Neplní-li jeden z manželů tuto povinnost, určí soud na návrh
některého z nich její rozsah, přičemž přihlédne k péči o společnou
domácnost. Rozsah vyživovací povinnosti stanoví tak, aby hmotná a
kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná.

(3) Tato vyživovací povinnost předchází vyživovací povinnosti dětí.

HLAVA ČTVRTÁ

Výživné rozvedeného manžela

§ 92

(1) Rozvedený manžel, který není schopen sám se živit, může žádat od
bývalého manžela, aby mu přispíval na přiměřenou výživu podle svých
schopností, možností a majetkových poměrů. Nedohodnou-li se, rozhodne
soud o výživném na návrh některého z nich.

(2) Tato povinnost předchází vyživovací povinnosti dětí vůči rodičům.

§ 93

(1) Soud může rozvedenému manželovi, který se porušením manželských
povinností na rozvratu manželství převážně nepodílel a kterému byla
rozvodem způsobena závažná újma, přiznat proti jeho bývalému manželovi
výživné ve stejném rozsahu, jako je vyživovací povinnost mezi manžely
podle § 91 odst. 2.

(2) Výživné podle odstavce 1 lze přiznat nejdéle na dobu tří let od
rozvodu.

§ 94

(1) Právo na výživné zanikne, jestliže oprávněný manžel uzavře nové
manželství nebo povinný manžel zemře.

(2) Právo na výživné zanikne též poskytnutím jednorázové částky na
základě písemné smlouvy.

HLAVA PÁTÁ

Příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce

§ 95

(1) Otec dítěte, za kterého není matka dítěte provdána, je povinen
matce přispívat přiměřeně na úhradu výživy po dobu dvou let, jakož i na
úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím.

(2) K zajištění úhrady těchto nákladů, jakož i k zajištění výživy
dítěte po dobu, po níž by zaměstnankyni podle zvláštního předpisu
náležela mateřská dovolená,^10) může soud na návrh těhotné ženy uložit
tomu, jehož otcovství je pravděpodobné, aby potřebnou částku poskytl
předem.

(3) Právo žádat úhradu nákladů podle odstavce 1 se promlčí ve třech
letech ode dne slehnutí.

HLAVA ŠESTÁ

Společná ustanovení

§ 96

(1) Při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám
oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům
povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů
povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu
výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového
prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.

(2) Výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými
mravy.

§ 97

(1) Výživné je třeba platit v pravidelných opětujících se částkách, s
výjimkou případů podle § 94 odst. 2 a § 97 odst. 2, které jsou splatné
vždy na měsíc dopředu.

(2) U výživného pro dítě může soud v případech hodných zvláštního
zřetele rozhodnout o povinnosti složit peněžní částku pro výživné
splatné v budoucnosti. Učiní přitom příslušná opatření zaručující
pravidelnou výplatu měsíčních splátek odpovídajících stanovenému
výživnému.

(3) Proti pohledávkám na výživné je započtení vzájemných pohledávek
přípustné jen dohodou. Proti pohledávkám na výživné, které je
poskytováno nezletilým dětem, není však takové započtení přípustné.

§ 98

(1) Právo na výživné se nepromlčuje. Lze je však přiznat jen ode dne
zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří
let zpět od tohoto dne.

(2) Práva na jednotlivá opětující se plnění výživného, jakož i ostatní
práva na peněžitá plnění vyplývající z tohoto zákona se však promlčují.
Bylo-li výživné pro děti přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu,
promlčují se opětující se plnění po deseti letech; ustanovení § 110
odst. 3 občanského zákoníku se zde nepoužije.

§ 99

(1) Změní-li se poměry, může soud i bez návrhu změnit dohody a soudní
rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti. Dojde-li k zrušení nebo
snížení tohoto výživného za minulou dobu, spotřebované výživné se
nevrací.

(2) Nejde-li o výživné pro nezletilé děti, může dojít ke změně nebo k
zrušení pouze na návrh.

§ 100

zrušen

§ 101

(1) Kdo zcela nebo zčásti splnil za jiného vyživovací povinnost, je
oprávněn na něm požadovat úhradu tohoto plnění.

(2) Promlčení tohoto nároku se řídí ustanovením § 101 občanského
zákoníku.

§ 102

zrušen

§ 103

Rozhodne-li soud o umístění dítěte do ústavní nebo ochranné výchovy,
upraví vždy také rozsah vyživovací povinnosti rodičů k dítěti. Přitom
zohlední i předpokládanou výši platby podle zvláštních předpisů^12).

ČÁST ČTVRTÁ

Závěrečná ustanovení

§ 104

Ustanovení občanského zákoníku se použijí tehdy, nestanoví-li tento
zákon něco jiného.

§ 104a

Působnosti stanovené krajskému úřadu, obecnímu úřadu obce s rozšířenou
působností, matričnímu úřadu, obecnímu úřadu nebo starostovi, zástupci
starosty nebo pověřenému členu zastupitelstva obce podle tohoto zákona
jsou výkonem přenesené působnosti.

§ 104b

Pokud snoubenci v době od 1. srpna 1998 do 31. prosince 2002 učinili
prohlášení o uzavření manželství před funkcionářem obce, který k tomu
nebyl podle § 4 odst. 1 oprávněn, manželství na základě takového
prohlášení vzniklo, jestliže byly splněny ostatní zákonné podmínky pro
vznik manželství a jestliže soud nerozhodl jinak. To však platí pouze v
případě, že snoubenci byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře,
že spolu uzavřeli manželství.

§ 105

(1) Úprava společného jmění manželů a společného nájmu je stanovena v §
143 až 151 a § 703 až 709 občanského zákoníku.

(2) Pro účely ustanovení § 706 odst. 1 občanského zákoníku se děti
svěřené do výchovy jiné fyzické osoby (§ 45) a děti, o které osobně
pečuje jejich poručník (§ 78), považují za děti vlastní.

§ 106

Dohody a soudní rozhodnutí, kterými byla stanovena před účinností
tohoto zákona vyživovací povinnost rozvedených manželů vůči sobě
navzájem, mohou být na návrh jednoho z manželů soudem změněny nebo
zrušeny, jsou-li v rozporu s tímto zákonem.

§ 107

Osvojení provedená podle dosavadních předpisů, s výjimkou osvojení se
zápisem osvojitele místo rodiče do matriky, se považují za osvojení
podle ustanovení § 63 až 73 tohoto zákona.

§ 108

Zrušují se:

1. zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném,

2. zákon č. 266/1949 Sb., o zatímních změnách v některých občanských
věcech právních,

3. zákon č. 59/1952 Sb., o uzavírání manželství s cizinci,

4. zákon č. 69/1952 Sb., o sociálně právní ochraně mládeže,

5. zákonné opatření Předsednictva Národního shromáždění č. 61/1955 Sb.,
o změně předpisů o rozvodu,

6. zákon č. 15/1958 Sb., o změně předpisů o osvojení,

7. nařízení Ministerstva spravedlnosti č. 70/1952 Sb., kterým se
provádí zákon o sociálně právní ochraně mládeže,

8. zákonné opatření Předsednictva Národního shromáždění č. 58/1955 Sb.,
o dětských příspěvcích a ochranné výchově,

9. vládní nařízení č. 73/1956 Sb., kterým se přenáší působnost úřadoven
ochrany mládeže na výkonné orgány národních výborů.

§ 109

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. dubna 1964.

1) Zákon č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví
a náboženských společností.

2) § 20 zákona č. 301/2000 Sb.

3) § 11 zákona č. 301/2000 Sb.

3a) Čl. 5 písm. f) vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 32/1969 Sb.,
o Vídeňské úmluvě o konzulárních stycích.

3b) Vyhláška Federálního ministerstva vnitra č. 22/1977 Sb., kterou se
vydávají bližší předpisy k zákonu o matrikách, ve znění pozdějších
předpisů.

3c) Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně
některých souvisejících zákonů.

5) § 8 a 9 občanského zákoníku.

5a) § 27a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve
znění pozdějších předpisů.

7a) § 37 a 38 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve
znění pozdějších předpisů.

7b) Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění zákona č.
227/2006 Sb.

7c) § 35 odst. 2 písm. i) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní
ochraně dětí.

8) Zákon ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších
předpisů.

9) § 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu.

10) § 157 odst. 1 a § 158 zákoníku práce.

12) Například zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo
ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči
ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů.

Vyhláška č. 82/1993 Sb., o úhradách za pobyt v zařízeních sociální
péče, ve znění pozdějších předpisů.