Otázky týkající se tématu zásah do integrity člověka, jak tělesné, tak duševní, spadají do úpravy práv osobnostních obsažených v §§91-117 nového občanského zákoníku („NOZ“). Nová úprava tak velmi výrazně rozšiřuje předchozí obecnou právní úpravu obsaženou ve „starém“ občanském zákoníku.
Osobnostní práva člověka
Pro osobnostní práva je specifické zejména to, že jsou neoddělitelně spjata s osobností člověka. Z toho rovněž vyplývá, že o osobnostních právech může být řeč pouze v souvislosti s osobami fyzickými. To ale neznamená, že by jimi právnické osoby nemohly být nadány. Obecně však platí, že tato práva musí být právnickým osobám přiznána zákonem a musí se slučovat s jejich právní povahou.
Osobnostní práva mají navíc absolutní charakter. Obdobně jako u věcných práv, jako je například vlastnické právo nebo držba, do osobnostních práv nesmí nikdo zasáhnout, neboť působí proti všem.
Kdy použít znění NOZ a kdy speciální zákon?
Důležitou roli hraje také povaha výše uvedených ustanovení. Jedná se o úpravu obecnou, která se proto použije tehdy, pokud jiný zákon nestanoví jinak. Tímto jiným zákonem může být například zákon o zdravotních službách nebo zákon o pohřebnictví, které mají speciální povahu ve vztahu k NOZ, a tudíž má jejich znění přednost.
Nesmíme ale zapomínat na to, že tělesná a duševní integrita sahá daleko za hranice poskytování zdravotních služeb, ačkoliv právě naše zdraví je zpravidla první veličinou, kterou si pod ochranou tělesné a duševní integrity představíme.
K zásahům do integrity totiž dochází i poskytováním kosmetických zákroků, ať už ve formě plastické chirurgie, ale i běžné návštěvy kosmetiky, pedikúry a manikúry, ale také kadeřníka, tetovacího nebo piercing salonu. Poskytování těchto služeb totiž nemá zpravidla zvláštní právní úpravu, a proto se na ně použijí ustanovení NOZ.
Zásah do integrity člověka – tři zásady
NOZ vychází z obecné zásady, že člověk je nedotknutelný. Prakticky lze však hovořit o třech pilířích ochrany tělesné a duševní integrity.
- Do integrity člověka nelze zasáhnout bez jeho souhlasu s výjimkou tzv. stavu nouze, který nastává ve stavu náhlého a patrného nebezpečí a souhlas jinak nelze získat. Tehdy lze zakročit i bez něj, je-li to nezbytné ku prospěchu zdraví dotyčného (v tomto případě se může jednat o nutnost provést operaci při autonehodě, kdy je dotyčný v bezvědomí). I v tomto případě je ovšem člověka, který byl zákroku podroben bez souhlasu, informovat o tom, jaký zákrok na něm byl proveden a jaké jsou jeho následky.
- Lidské tělo, ani žádná jeho část, nesmí sloužit k majetkovému prospěchu. Tato zásada je odrazem toho, že lidské tělo ani jeho části, byť byly od těla odděleny, nemůžeme považovat za věc, a proto s nimi nemůže být takto nakládáno
- Lidské tělo je pod právní ochranou také po smrti člověka a NOZ upravuje i způsob nakládání s lidskými pozůstatky a ostatky.
Zásah do integrity člověka a nakládání s částmi lidského těla
Pakliže je člověku odňata část těla, ať už dojde k jejímu obnovení nebo ne, má právo dozvědět se, jakým způsobem s ní bylo naloženo. Výslovně se zakazuje naložit s odňatou částí způsobem pro člověka nedůstojným nebo způsobem ohrožujícím veřejné zdraví.
Pravděpodobně první věc, která nás v souvislosti s nakládáním s částmi těla napadne, bude jeden z nejinvazivnějších zákroků v podobě amputace. Je však třeba si uvědomit, že k odnímání různých částí našeho těla dochází i v rámci jiných než jen zdravotnických služeb.
Budeme-li uvažovat například o návštěvě kadeřníka, měli bychom vědět, že NOZ v zásadě upravuje i to, jakým způsobem má být naloženo s našimi vlasy. Návštěva kadeřníka se navíc do úpravy NOZ nedostala náhodou. Důvodová zpráva uvádí případ, kdy kadeřník rozprodával vlasy slavné osobnosti, která k němu chodila na stříhání, a získával tak tímto více než originálním způsobem majetkový prospěch.
Tento kuriózní případ byl navzdory své ojedinělosti reflektován do NOZ, a to tak, že pokud má být odňatá část lidského těla užita k účelu, který není svou povahou obvyklý, vyžaduje se výslovný souhlas.
Nakládání s tělem zemřelého
Jakým způsobem potom naložit s tělem zemřelého upravují zejména veřejnoprávní předpisy, jako je zákon o pohřebnictví. NOZ ovšem myslí také na situace, které jsou v běžném životě stále častější, a to, jakým způsobem naložit s tělem, jež bylo zpopelněno nebo jinak uchováno ve schránce.
Domáhat se vydání ostatků, které nejsou uloženy na veřejném pohřebišti má v následujícím pořadí- 1) osoba, kterou zemřelý před smrtí výslovně určil, 2) manžel, dítě nebo rodič, 3) až pokud není žádný z nich, nebo tito odmítají převzít ostatky, převezme je dědic.
Výstava Bodies vs. ochrana těla zemřelého
S ohledem na zásady morálky a etiky tak nelze ani s těmito ostatky nakládat způsobem, který by byl pro zemřelého nedůstojný. Zajímavý je ovšem i společenský přístup k této problematice, který můžeme demonstrovat i na nedávné výstavě Bodies… the Exhibition v Praze a následně i Bodies Revealed v Brně.
Jejich konání totiž vyvolalo ostrou odbornou diskuzi právě v souvislosti s nakládáním s lidskými ostatky a pozůstatky. V jejím hodnocení se totiž srazily dva významné protiklady. Jednak tvrzení podpořené zněním (tehdy ještě neúčinného) zákona, že lidské tělo ani jeho části nemohou sloužit jako zdroj majetkového prospěchu, podpořené právě výše zmíněným etickým a morálním zacházením s lidskými ostatky a na druhé straně stojící vědecký účel, pro který byla těla a jejich části (údajně) svobodně poskytnuty. Organizátoři akce tak argumentovali tím, že části těla nabyli v souladu se zákonem.
Rozdíl mezi pozůstatky a ostatky
Spíše pro zajímavost uvádím, že existuje terminologický rozdíl mezi pojmem ostatky a pozůstatky. S oběma pojmy totiž NOZ pracuje, jejich definici ovšem nalezneme v jiném právním předpisu, a to v zákoně o pohřebnictví (§2).
Pozůstatky rozumíme „mrtvé lidské tělo nebo jeho části do pohřbení, pokud nejsou […] použity pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům a zpopelněny ve spalovně poskytovatele zdravotních služeb podle zvláštního právního předpisu“ (§2 písm. a).
Ostatky je třeba rozumět „lidské pozůstatky po pohřbení“ (§2 písm. b).
Důsledky neoprávněného zásahu do integrity člověka
Protože v souvislosti se zásahem do integrity nedochází pouze k narušení života, nebo zdraví člověka, ale často také k zásahu do svobody, soukromí, důstojnosti, ať už tím, že dotyčný nemohl rozhodnout o tom, jak bude zásah probíhat, nemohl jeho průběh ovlivnit nebo nebylo k jeho zájmu přihlédnuto, vzniká tak újma na osobnostním právu, která musí být odčiněna.
V prvé řadě je nutno mít na paměti, že ten, kdo zákrok do naší integrity vykonává, nemůže svoji povinnost k náhradě újmy nám tímto zákrokem způsobené předem vyloučit ani omezit. Není to možné jednostranně, ani na základě ujednání.
Vzhledem k tomu, že se jedná o nemajetkovou újmu újmu, odčiní se zadostiučiněním, které musí být „poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy“ (NOZ, § 2951 odst. 2). Připomeňme jen, že zásah do integrity lze jen těžko odčinit uvedením v předešlý stav, proto právě zadostiučinění poskytnuté v penězích bude hrát stěžejní roli.
V potaz je potom třeba vzít také okolnosti hodné zvláštního zřetele, tedy například úmyslné způsobení újmy, využití lsti, pohrůžky a podobně, které jdou vždy k tíži škůdce a výrazně ovlivní rozsah náhrady.
Je ale třeba sledovat, jaká újma skutečně vznikla. Spolu s nemajetkovou újmou totiž může dojít i ke vzniku újmy na majetku (škody), v takovém případě je nutné odčinit i tu. Obdobně došlo-li k ublížení na zdraví nebo usmrcení, bude třeba přihlédnout ke zvláštní úpravě a náhradě újmy způsobené na těchto přirozených právech v § 2958 a násl. a odčinit například i vytrpěné bolesti, ztížení společenského uplatnění, duševní útrapy, v horším případě i náklady pohřbu.
