V tomto skromném příspěvku bych rád poukázal na poměrně zajímavý smluvní typ, který bude do českého právního řádu zanesen novým občanským zákoníkem (dále jen „NOZ“) s účinností od 1. ledna 2014. Jedná se o smlouvu o péči o zdraví. O tuto novinku by se již teď mohli začít zajímat nejen lékaři.
Práva a povinnosti lékaře a pacienta
S postupnou komercionalizací českého zdravotnictví je patrná i snaha nastavit konkrétní mantinely ve vztahu pacient-lékař. Konkrétní práva a povinnosti nejsou momentálně nijak blíže právně upravena – základním stavebním kamenem je normativní systém stejně tak důležitý, tím je lékařská etika. Pokud bychom po nějaké právní úpravě toužili, je možno si tento vztah představit jako nepojmenovaný smluvní typ se specifickými znaky, sui generis.
Aktuální přístup však staví zejména na paternalistickém pojetí – lékař je pacientovi nadřazen, ví, co je pro něj nejlepší a podle toho také postupuje. Musí tak činit v souladu s lege artis, tedy v souladu s uznávaným lékařským postupem, který odpovídá současnému stavu lékařské vědy. V případném sporu bude předmětem dokazování právě to, zdali takto lékař postupoval. Odpovědnost za porušení individuálních práv pacienta může mít povahu občanskoprávní odpovědnosti nebo odpovědnosti trestní.
Cílem nové právní úpravy je převést paternalistický přístup na smluvní, kde si budou strany rovny.
Nová úprava péče o zdraví
Úpravu smluvního typu „péče o zdraví“ nalezneme v NOZ v Dílu 9 Hlavy II. §§ 2636 – 2651. Zákon pro tento smluvní typ nestanoví obligatorně písemnou formu. Pro důkladné pochopení bude nutné se soustředit i na další části nového kodexu, které se těchto ustanoveních dotýkají, tedy §§ 1721 – 2054, všeobecná ustanovení o závazcích a §§ 91 – 103, právo na duševní a tělesnou integritu.
Smlouvou o péči o zdraví se poskytovatel vůči příkazci zavazuje pečovat v rámci svého povolání nebo předmětu činnosti o zdraví ošetřovaného, ať již je jím příkazce nebo třetí osoba. (Smluvní typ tak zřejmě bude dopadat i na činnost masérů a dalších.). Poskytovatel srozumitelně vysvětlí ošetřovanému zamýšlené vyšetření i navrhovanou péči o zdraví; po příslušném vyšetření poskytovatel vysvětlí ošetřovanému jeho zdravotní stav a péči o zdraví i při dalším postupu.
Poskytovatel postupuje podle smlouvy s péčí řádného odborníka, a to i v souladu s pravidly svého oboru.
Domnívám se, že v praxi to žádné problémy nepřinese, ale nemohu se ubránit pocitu, který mi naznačuje, že formulace „…postupuje podle smlouvy“ není úplně nejšťastnější. K tomu velice pěkný úryvek z textu věnovaného lékařské etice: „Preference legality před moralitou se může projevit i v mysli konkrétního lékaře, který není ochoten dostát nárokům lékařské etiky (pro jejich složitost, obtížnost atd.), a proto akceptuje pouze závaznost právních norem. Tento postoj někdy vede k zásadnímu nedorozumění, kdy je lékařská etika považována pouze za sofistikovanější („luxusnější“, tedy i méně závaznou) podobu zdravotnické legislativy.“1)
Lékař má však samozřejmě povinnost při všech svých úkonech postupovat dle lege artis.
„Péče o zdraví se poskytuje ošetřovanému jako plnění ze smlouvy. Protože poskytovatel provádí péči v rámci svého povolání nebo předmětu činnosti, zavazuje ho to provést ji podle smlouvy, s péčí řádného odborníka a dle lege artis. Porušení této povinnosti se posoudí jako porušení povinnosti ze smlouvy, proto se povinnost k náhradě újmy tím způsobené posoudí podle § 2913; tj., škůdce se povinnosti k náhradě zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění jeho povinnosti ze smlouvy zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Jinak se povinnosti k náhradě zprostí i v případě, že prokáže, že péči prováděl s péčí řádného odborníka: smlouva zavazuje poskytovatele k odborné činnosti, nikoli povinnosti dosáhnout chtěného výsledku.“2)
Závěrem o smlouvě o péči o zdraví
Úpravu smlouvy o péči o zdraví v novém občanském zákoníku a úpravu vztahu lékaře a pacienta obecně považuji za důležité téma k diskusi. Stejně tak to, zdali je přenesení pojetí vztahu z paternalistického na čistě smluvní vhodné.
V případě, kdy člověk-laik přistupuje k lékaři, přistupuje k němu s maximální důvěrou v jeho vědomosti, odborně zvolený postup a s důvěrou k němu samému. Proto se domnívám, že lékař bude mít v tomto vztahu fakticky vždy navrch a nikdy nebude rovným partnerem. Pacient chce být v pořádku a zdravý – tomu musí přizpůsobit svá práva a povinnosti plynoucí ze smlouvy. Lékař tedy musí léčit, dělat rozhodnutí, stát si za nimi a nést za ně odpovědnost.
„Běda bude pacientovi, přestane-li být lékař sebevědomě odvážným a začne být právnicky opatrným.“ 3)
Nechme se tedy překvapit, jak se k tomuto smluvnímu pojetí postaví za necelé dva roky praxe.
Citace:
1) Lékařská fakulta Univerzity Karlovy. [cit. 13.5.2012]
2) Důvodová zpráva str. 528
3) MACH. J. Lékař a právo, praktická příručka pro lékaře a zdravotníky., Grada Publishing, 2010, s.293
