Škoda na věci vnesené a škoda na věci odložené

Škoda na věci vnesené a škoda na věci odložené

Škodu na věci odložené, stejně tak i na věci vnesené, řadí nový občanský zákoník do hlavy třetí části čtvrté, která nese název závazky z deliktů. Jedná se tedy o dvě z mnoha „skutkových podstat“, které nový občanský zákoník upravuje při náhradě majetkové či nemajetkové újmy, resp. škody.

Škoda na odložené věci

Základní premisa §2945 má takovéto znění:

Je-li s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání věcí a byla-li věc odložena na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se takové věci obvykle ukládají, nahradí provozovatel poškození, ztrátu nebo zničení věci tomu, kdo ji odložil, popřípadě vlastníku věci.

Dikce skutkové podstaty škody na odložené věci obsahuje několik důležitých podmínek, které musí být naplněny, abychom tak získali platný nárok na náhradu škody. Tyto podmínky si níže rozebereme.

1)      Provozování činnosti, s kterou je zpravidla spojeno odkládání věcí.

Tato zákonná podmínka v praxi jednoduše znamená, že se musí jednat pouze o činnost, kde je běžné, že vlastník věci je „donucen“ po určitý časový horizont svoji věc odložit a tudíž nad ní dočasně ztratit dohled a kontrolu. Typickým příkladem jsou čekárny u lékaře, restaurace nebo sportovní zařízení. Naproti tomu se toto pravidlo neuplatní např. u běžného nákupu v supermarketech.

2)      Věc byla odložena na místě určeném, nebo na místě, kde se takové věci obvykle ukládají.

Povinností provozovatele činnosti dle bodu č. 1, je poskytnout vlastníku věci místo, kam může svoji věc dočasně odložit. Pokud tak neučiní, může vlastník svoji věc odložit na místo, kam se tato věc obvykle ukládá. V praxi by mohla nastat následující situace.

Pan Aleš navštíví svého praktického lékaře Dr. Marka, jelikož se již třetí den necítí ve své kůži. Pan Aleš odloží svůj nový kabát na věšák a pohodlně se usadí v čekárně. Po chvíli si všimne nápisu tohoto znění: „Za odložené věci neručíme.“ Pan Aleš ovšem toto upozornění ignoruje a při návratu od svého praktického lékaře Dr. Marka s hrůzou zjistí, že mu byl jeho nový kabát z čekárny odcizen. Sestra Marta se jen usměje a ukáže na tabulku s výše uvedeným nápisem „Za odložené věci neručíme.“

Image courtesy of Cbenjasuwan at FreeDigitalPhotos.net

V tomto případě se ale jak Dr. Marek, tak i jeho zdravotní sestra Marta mýlí. Dr. Marek se nemůže zprostit své zákonné povinnosti pouhým nápisem, že za odložené věci neručí. Primárně má povinnost právě on určit místo, kam si pacient může své věci odložit. Pokud tak neučiní, pan Aleš si může bezelstně odložit svůj kabát na věšák, protože věšák je právě tím místem, kam se kabát obvykle ukládá, pokud není Dr. Markem určeno jinak. Zde je dále nutno zdůraznit, že Dr. Marek neodpovídá pouze za odcizený kabát, ale také za věci, které by se v kabátě nacházely, tedy i za ztrátu peněženky, mobilního telefonu a jiné cennosti.

Pokud naši situaci trochu modifikujeme a pan Aleš nechá svůj kabát ležet v čekárně na židli, Dr. Marek nebude odpovídat za jeho odcizení, a to z důvodu, že pacient nenaplní skutkovou podstatu výše uvedeného, jelikož svůj kabát neodložil na místo, kde se obvykle odkládá, tedy věšák.

Zásadní rozdíl by nastal ve chvíli, kdy by v čekárně Dr. Marka bylo napsáno toto znění: „Za odložené věci neručíme, svůj oděv si vezměte s sebou do ordinace.“ První věta je sice stále irelevantní, ale druhá věta již určuje místo, kam má být věc odložena. A právě touto druhou větou se Dr. Marek může zprostit odpovědnosti za odcizené věci v čekárně.

3) Uplatnění práva na náhradu škody u provozovatele bez zbytečného odkladu.

Třetí podmínkou, kterou nalezneme v odstavci druhém §2945, je uplatnění práva na náhradu škody bez zbytečného odkladu. Zde je důležité, aby náhrada škody byla uplatněna u provozovatele, tedy v našem případě u Dr. Marka.  Dle zákona tato doba nesmí být delší než patnáct dnů po dni, kdy se poškozený o škodě musel dozvědět.

Právní úprava škody na odložené věci v novém občanském zákoníku neobsahuje v rámci každodenního života žádné velké inovace oproti staré úpravě. Jedinou větší změnou je zrušení maximální částky 5000 Kč, resp. prováděcího předpisu, který tuto částku stanovoval, do jehož výše odpovídal provozovatel za ztrátu cenností. Dnes se odpovídá za ztrátu cenností neomezeně. Ostatní změny jsou pouze obecného a formálního rázu, jež se dotýkají zejména systematiky závazků z deliktů.

Škoda na vnesené věci

Zásadním rozdílem mezi škodou na věci vnesené a škodou na věci odložené je předmět provozování činnosti. Zatímco u škody na odložené věci se jednalo o „nějakou činnost“, s kterou je spojeno odkládání věcí, u škody na vnesené věci se jedná pouze o provozování pravidelně ubytovací služby.

Úvodní odstavec §2946 zní tedy takto:

„Kdo provozuje pravidelně ubytovací služby, nahradí škodu na věci, kterou ubytovaný vnesl do prostor vyhrazených k ubytování nebo k uložení věcí, popřípadě na věci, která tam byla pro ubytovaného vnesena. To platí i tehdy, byla-li věc za tím účelem ubytovatelem převzata.“

 U škody na vnesené věci je také poměrně výrazná možnost liberace, tedy zproštění se odpovědnosti za způsobenou škodu.

 „Prokáže-li ubytovatel, že by ke škodě došlo i jinak, nebo že škodu způsobil ubytovaný nebo osoba, která ubytovaného z jeho vůle provází, povinnosti k náhradě škody se zprostí.“

1)      Ke škodě by došlo i jinak.

Typickým příkladem může být rozbití kufru v hotelovém pokoji, na jehož vadě ovšem nemá provozovatel hotelu žádné přičinění a k rozpadnutí kufru by došlo i kdekoliv jinde.

 2)      Škodu způsobil ubytovaný nebo osoba, která ubytovaného z jeho vůle provází.

Zde je zřejmé, že pokud neexistuje žádná příčinná souvislost mezi vznikem škody a provozováním ubytovací služby, provozovatel nebude v žádném případě odpovídat za vznik škody. Pokud si sám rozbiji notebook, nemohu požadovat náhradu škody po provozovateli hotelu pouze na základě tvrzení, že se tomu tak stalo právě v prostorách ubytovacího zařízení.

Dále nám právní úprava nabízí negativní výčet, který stanoví, na které věci se povinnost nahradit škodu nevztahuje.

 „Povinnost nahradit škodu se nevztahuje na vozidla, na věci ponechané ve vozidle, ani na živá zvířata, ledaže je ubytovatel převzal do úschovy.

Pokud ubytovatel nenabízí parkovací služby, tedy slovy zákona nepřijme vozidlo do úschovy, nevzniká povinnost nahradit škodu při odcizení vozidla či věcí ponechaných ve vozidle. Obdobně je tomu tak i u zvířat.

Na rozdíl od škody na odložené věci, upravuje zákon maximální limitaci výše škody v závislosti na ceně ubytování a to slovy: „škoda se hradí do výše odpovídající stonásobku ceny ubytování za jeden den.“ Ovšem i v tomto případě najdeme několik výjimek z tohoto pravidla. Škoda se hradí bez omezení ve třech případech. Za prvé, byla-li věc převzata do úschovy, za druhé, odmítl-li ubytovatel úschovu věci v rozporu se zákonem a konečně za třetí, byla-li škoda způsobena ubytovatelem nebo tím, kdo v takovémto zařízení pracuje.

V poslední řadě nalezneme stejnou úpravu uplatnění práva na náhradu škody jako u škody na odložené věci, tedy ubytovaný musí uplatnit své právo na náhradu škody u ubytovatele bez zbytečného odkladu, to znamená nejpozději do 15 dnů po dni, kdy se poškozený o škodě musel dozvědět.

Škoda na věci vnesené a škoda na věci odložené
3 (60%) 2 hlas[ů]