Ručení jednatele společnosti s ručením omezeným po 1.1.2014

Ručení jednatele společnosti s ručením omezeným po 1.1.2014

Společnost s ručením omezeným je nejrozšířenější formou obchodní korporace v České republice. Obecně lze říci, že právní úprava doznala několika zásadních změn, mimo jiné v oblasti odpovědnosti a ručení. Pojďme se nyní společně podívat na novinky, jež zavádí zákon o obchodních korporacích („ZOK“) spolu s novým občanským zákoníkem („NOZ“) v souvislosti s ručením jednatelů společnosti s ručením omezeným („SRO“) a odpovědností SRO coby subjektu práv a povinností.

Tip: Pomůžeme vám se založením s.r.o. Napište nám do Online právní poradny

Terminologie na úvod a systematika právní úpravy

Pokud bychom v ZOK hledali ustanovení výslovně upravující ručení jednatele jakožto statutárního orgánu SRO, hledali bychom marně. Příslušná úprava je totiž obsažena v obecné části vztahující se nejen na SRO, ale na všechny obchodní korporace. Konkrétní povinnost ručení pak nalezneme v § 66 odst. 2 a § 68 ZOK. S tím bychom si však, pokud jde o případy ručení jednatele, nevystačili. Dále je nutno aplikovat úpravu § 159 odst. 3 NOZ, která se vztahuje na všechny členy volených orgánů právnických osob, a tedy i na jednatele SRO.

Pojmy ručení a odpovědnost

S ohledem na běžné zaměňování pojmů ručení a odpovědnost v běžném jazyce považuji za vhodné připomenout, v čem se vlastně liší. Základní rozdíl spočívá v tom, že zatímco odpovědnost se vztahuje k vlastním závazkům povinného, o ručení se jedná, plníme-li závazky jiné osoby. V případě ručení je jednatel povinen uspokojit závazky SRO vůči jejím věřitelům, neplní-li je ona sama. U odpovědnosti SRO odpovídá za splnění svých závazků korporace sama. Ručení je tak vlastně závazkem sekundární povahy, který se realizuje v případě, že strana hlavního závazku neplní.

Pojmem, který je vzhledem k následujícímu výkladu rovněž třeba alespoň stručně přiblížit, je péče řádného hospodáře. Teorie i praxe nabízí mnohá vysvětlení a definice, nicméně se v zásadě shodují, že péče řádného hospodáře odpovídá té, kterou by svědomitá osoba s potřebnými znalostmi a dovednostmi, věnovala vlastnímu majetku.

Povinnost předcházet úpadku s.r.o.

V souvislosti s povinností předcházet úpadku obchodní korporace pak lze péči řádného hospodáře spatřovat v jednání, jež brání zhoršování finanční situace, zejména vyvarovat se závazků, jimž obchodní korporace není schopna dostát. Problematickým v tomto kontextu pak může být nově zavedené pravidlo podnikatelského úsudku (§ 51 ZOK), v důsledku jehož aplikace nemusí být zcela zřejmé, zda určitá rozhodnutí byla jednáním porušujícím požadavek péče řádného hospodáře či se pouze jednalo o chybné vymezení hrozících rizik. Nelze nezmínit, že soudní praxe požadavek péče řádného hospodáře doplňovala o povinnost loajality. Ta je nyní zakotvena výslovně § 51 ZOK.

Ručení jednatele společnosti s ručením omezeným podle NOZ

Ručení s.r.o. podle § 159 odst. 3 NOZ

Začněme tedy nejdříve s obecnou úpravou. Podle § 159 odst. 1 NOZ se právě k péči řádného hospodáře (do níž ZOK zahrnuje i povinnost loajality) zavazuje každý, kdo přijme funkci člena voleného orgánu právnické osoby (tedy i jednatel SRO). Jedná se o povinnosti při výkonu funkce, v důsledku jejichž porušení jednateli vzniká povinnost nahradit SRO jím způsobenou škodu.

Vztah mezi jednatelem a SRO se řídí přiměřeně ustanoveními o příkazní smlouvě (§ 59 ZOK), jedná se tedy o odpovědnost z titulu porušení smluvní povinnosti. K poskytnutí náhrady škody pak slouží institut zákonného ručení do výše nenahrazené škody v situaci, kdy se věřitel nemůže na SRO domoci plnění. Neschopnost plnit závazky vůči věřitelům je přitom potřeba vnímat z objektivního hlediska. Nesmí jít o situaci, kdy se SRO plnit „nechce“, tato „neochota“ musí vyplývat z její finanční situace.

Jedná se přitom o porušení takových povinností, jež jednatel musí zachovávat při výkonu funkce. Kromě již zmíněných fiduciárních povinností půjde např. i o povinnost dodržovat zákaz konkurence, informovat o střetu zájmů, jednat v zájmu SRO, povinnost podat insolvenční návrh podle IZ a v neposlední řadě i povinnost odvracet úpadek SRO. Porušením péče řádného hospodáře je ale i samotné přijetí funkce jednatele, jestliže si je dotyčná osoba vědoma skutečnosti, že není schopna funkci vykonávat jako řádný hospodář.

Ačkoli § 159 odst. 3 NOZ nabízí obecnou úpravu, nesmíme zapomínat, že ZOK může tuto obecnou úpravu v lecčems modifikovat. A tak i na toto ustanovení je potřeba se dívat prizmatem § 3 odst. 2 ZOK, neboť v jeho důsledku se povinnost ručení vztahuje nejen na majetkovou újmu (jak by tomu bylo, kdybychom se pohybovali čistě v režimu NOZ), ale i na újmu nemajetkovou (§ 2894 NOZ). V opačném případě by tak jednatel nemusel nahrazovat např. újmu na dobrém jméně obchodní korporace. Z definice škody dále vyplývá, že za škodu se považuje újma na jmění, čili nejen způsobení snížení majetku, ale i zvětšení dluhů. Pro vznik škody tedy už není rozhodné, jestli SRO vznikla okamžikem jednání jednatele nebo až v důsledku napravování toho, co nezodpovědný statutár napáchal.

Ať už byla škoda způsobena na aktivech či pasivech, jednatel se stává zákonným ručitelem a ručí omezeně, tj. do výše nenahrazené škody. Trvání jeho povinnosti co by ručitele je tak vázáno na nezaplacení škody a zaniká jejím úplným nahrazením.

Kromě § 3 odst. 2 však ZOK obsahuje ještě další ustanovení, které staví vztah mezi jednatelem a SRO do světla odlišného od obecné úpravy. Konkrétně jde o možnost uzavření dohody o vypořádání újmy podle § 53 odst. 3 ZOK. V zásadě by mělo jít o to, že jednatel, jenž korporaci přivodil porušením péče řádného hospodáře újmu, uzavře za souhlasu valné hromady s korporací smlouvu o tom, že vzniklá újma se nebude nahrazovat, nýbrž se vypořádá. Tím by zanikla povinnost nahradit škodu a v důsledku toho i povinnost ručit.

Ohledně tohoto ustanovení si zřejmě budeme muset počkat na řešení judikatury, neboť odborné názory se rozcházejí v tom, co přesně je míněno oním vypořádáním. Teoreticky by totiž mohlo jít i o prominutí povinnosti hradit škodu. Na druhou stranu termín „vypořádání“ se tradičně používá pro označení majetkového urovnání (typicky např. vypořádání společného jmění manželů po rozvodu), nikoli pro odpuštění povinnosti, a kdyby měl zákonodárce na mysli tuto variantu, zřejmě by text zákona zněl jinak. Gramatický výklad tedy vyznívá spíše ve prospěch závěru, že na základě této dohody se ručení vyhnout nelze.

Inspirace v § 194 odst. 6 ObchZ a další případy ručení jednatele ve staré úpravě

Úprava obdobná § 159 odst. 3 NOZ byla pro SRO obsažena v § 134 odst. 3 ve spojení s § 194 odst. 6 ObchZ. Obsahově k žádnému závažnějšímu posunu mezi těmito ustanoveními nedošlo. Díky stylistické úpravě je však po novu zřejmé, že se povinnost vztahuje jak na peněžité, tak i nepeněžité plnění, což bylo třeba v případě minulé úpravy dovodit spíše výkladem, neboť explicitní zmínka o „platební neschopnosti“ a „zastavení plateb“ byla poněkud zavádějící.

Pokud jde o další případy ručení jednatelů, které znal ObchZ, výplata podílů na zisku v rozporu se zákonem, kterou upravoval § 124 ObchZ, byla zcela jasně označena jako porušení péče řádného hospodáře (§ 34 odst. 3 ZOK). Namísto toho, aby zákon speciálně pro tento případ stanovil povinnost ručení jednatele, označuje takový postup jako porušení péče řádného hospodáře, v důsledku čehož povinnost ručit vzniká i nadále, avšak je třeba ji dovodit skrze § 159 odst. 3 NOZ.

Přes ustanovení NOZ tak lze ručením postihnout i situace, na které původně ObchZ myslel explicitně, avšak ze ZOK se pojistka v podobě výslovného zakotvení ručení jednatele vytratila. A to i v případě ručení podle § 131 odst. 5, který ručení jednatele za závazky společnosti vůči osobám, jež utrpěly škodu v důsledku neplatného usnesení valné hromady, vztahoval k porušení povinností jednatelů oznámit písemně společníkům přijetí usnesení valné hromady (§ 127 odst. 8 ObchZ), povinnosti svolat, řídit a zajistit vyhotovení zápisu z valné hromady (§ 129 ObchZ) a povinnost podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady za zákonných podmínek (§ 131 odst. 2 ObchZ).

Všechny uvedené povinnosti jsou povinnostmi, jež patří do výkonu funkce jednatele, tudíž v důsledku jejich porušení a následného vzniku škody, jakož i jejího neuhrazení, vzniká jednateli povinnost ručit ve smyslu § 159 odst. 3 NOZ.

Nové případy ručení jednatele společnosti s ručením omezeným podle ZOK

Ručení podle § 66 odst. 2 ZOK a § 38l ObchZ

Jak už bylo zmíněno, ZOK upravuje dva případy ručení jednatele za závazky SRO vůči jejím věřitelům, přičemž oba se vztahují k situaci, kdy se korporace nachází v úpadku ve smyslu § 3 insolvenčního zákona („IZ“).

Případy ručení jednatele za závazky s.r.o.

Prvním případem je ručení za povinnosti obchodní korporace v návaznosti na porušení zákazu zastávat funkci jednatele obchodní korporace („vyloučení“ nebo též diskvalifikace), který osobě, jež tuto funkci vykonávala v době vydání rozhodnutí o úpadku nebo poté, uloží insolvenční soud v rámci insolvenčního řízení, jestliže výkon funkce statutárního orgánu vedl k úpadku korporace.  

Stejně rozhodne i v případě, že osoba, která se stala jednatelem až po zahájení insolvenčního řízení, svým jednáním zřejmě přispěla ke snížení majetkové podstaty a k poškození věřitelů nebo pokud vyjde najevo, že jednatel v posledních 3 letech opakovaně a závažně porušoval péči řádného hospodáře. V tomto případě bude k vydání rozhodnutí příslušný krajský soud vedoucí obchodní rejstřík, v němž je SRO zapsána (nejde o úkon činěný v rámci insolventního řízení).

Za pozornost stojí skutečnost, že rozhodnutí o vyloučení může být vysloveno i vůči tomu, kdo v době vydání rozhodnutí o úpadku již funkci jednatele nezastával. Postihu tak nelze předejít včasným odstoupením z funkce.

Zákon stanoví dva liberační důvody, pro něž nelze osobu vykonávající funkci jednatele vyloučit. Ustanovení o vyloučení se neuplatní, jestliže se osoba stala jednatelem v době hrozícího úpadku (pojem definuje § 3 IZ), pokud svým jednáním před zahájením insolvenčního řízení nepřivodila SRO úpadek. Toto ustanovení má chránit jednatele, který byl do funkce zvolen v době hospodářských obtíží, avšak se nijak nepodílel na jejich vzniku. Při absenci této úpravy by SRO jen těžko našla osobu, která by byla ochotná funkci jednatele zastávat.  Vyloučením nelze rovněž postihnout toho, kdo prokázal, že si počínal s péčí řádného hospodáře.

Jakmile rozhodnutí o vyloučení nabude právní moci, osoba zastávající funkci jednatele přestává být statutárním orgánem, a to ve všech obchodních korporacích (způsobilost být statutárním orgánem jiné právnické osoby než obchodní korporace tedy není dotčena stejně jako způsobilost zastávat v obchodní korporaci funkci jiného než orgánu než statutárního), tedy nejen v té, jejíž úpadek přivodila (ačkoli § 67 připouští možné výjimky). Tento zákaz trvá po dobu 3 let od právní moci a zapisuje se od obchodního rejstříku, čímž je zajištěna publicita dané skutečnosti.

V případě, že by vyloučená osoba zákaz porušila, tj. dále by vykonávala funkci jednatele nebo by se do této funkce nechala zvolit, ex lege vzniká její ručitelství za povinnosti SRO, které vznikly v době, kdy tato osoba funkci i přes zákaz vykonávala. Subjektem povinným k plnění by tak v případě jejich nesplnění ze strany SRO byl vyloučený jednatel. Jako další postih pak ZOK stanoví opětovné rozhodnutí o vyloučení, tentokrát však na 10 let. Uvedená ustanovení se tak snaží citelněji postihnout případy porušení péče řádného hospodáře prostřednictvím sankcí za porušení povinnosti předcházet úpadku korporace.

Ručení s.r.o. podle § 68 ZOK

Podle ustanovení § 68 se ručení nejen jednatele, ale i bývalého jednatele, za splnění povinností SRO, uplatní i tehdy, bylo-li rozhodnuto o jejím úpadku a dotyčná osoba věděla nebo měla a mohla vědět, že se SRO nachází v hrozícím úpadku a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinila vše potřebné a rozumně předpokladatelné k jeho odvrácení. Uvedené podmínky musí být splněny kumulativně.

Ačkoli se stejně jako v předchozím případě jedná o zákonné ručení, nelze si nevšimnout jistých odlišností mimo jiné i v procesní stránce obou institutů. Rozdíl spočívá v osobě, jež může iniciovat soudní řízení. Zatímco vyloučení může soud prohlásit i ex officio, v případě ručení při úpadku tak učiní na základě návrhu taxativně stanoveného okruhu aktivně legitimovaných osob, jimiž jsou insolvenční správce a věřitelé obchodní korporace. Oproti předešlému případu, kdy insolvenční soud o vyloučení rozhodne, jsou-li splněny zákonné podmínky, zde je soudu svěřena určitá diskrece ohledně založení povinnosti ručit. Soud rozhodující o vzniku ručení podle § 68 přitom nerozhoduje jako insolvenční soud, ale jedná se o zvláštní sporné řízení. Ve vztahu k liberačním důvodům leží v obou případech důkazní břemeno na osobě jednatele.

Na osobu, která byla do funkce jednatele prokazatelně ustavena za účelem odvrácení úpadku či jiné nepříznivé hospodářské situace a svou funkci vykonávala s péčí řádného hospodáře, se tato úprava nevztahuje.

Co se týče rozsahu ručení, na rozdíl od ručení při porušení vyloučení, jehož předmětem jsou jen povinnosti vzniklé za působení vyloučené osoby ve funkci jednatele, § 68 koncipuje ručení jako neomezené. Uplatní se tak ohledně všech povinností SRO, jež zůstaly v době rozhodnutí o úpadku nevypořádány. Stejně jako u ručení při porušení vyloučení je tak cílem úpravy § 68 předcházení úpadku obchodní korporace.

Co se změnilo v případě ručení jednatele oproti úpravě v ObchZ

Přestože podobnou koncepci ve vztahu k statutárnímu orgánu obchodní zákoník („ObchZ“) neznal, úpravu předznamenávající vyloučení jednatele obsahoval již § 38l ObchZ, který zakazoval, aby funkci orgánu (jakéhokoli, i statutárního) právnické osoby (čili i SRO), vykonávala osoba, jež ve srovnatelné funkci působila v právnické osobě alespoň 1 rok předtím, než byl na majetek právnické osoby prohlášen konkurs. Totéž platilo i byl-li insolvenční návrh zamítnut pro nedostatek majetku. Doba trvání zákazu byla tříletá a počínala právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu. Významným rozdílem bylo, že ObchZ nezakládal povinnost ručení pro osoby, které překážku výkonu funkce ignorovaly.

Ze  zákazu výkonu funkce ObchZ stanovil několik výjimek, kdy osoba mohla být statutárním orgánem i přes své spojení s upadnuvší společností. K překážce výkonu funkce se tak nepřihlíželo mimo jiné u osoby, jež byla do funkce zvolena až po prohlášení konkursu, z čehož bylo možné dovodit, že taková osoba se na finančních problémech společnosti z titulu funkce, kterou v té době nezastávala, podílet nemohla, a tudíž nebyl důvod překážku vztahovat i na ni.

Další výjimkou stojící za zmínku pak byl případ, kdy osoba se domohla určení, že dosavadní funkci vykonávala s péčí řádného hospodáře. Stejně jako v prve zmíněné situaci bylo cílem umožnit výkon funkce statutárního orgánu, pakliže dotyčná osoba nenesla vinu na úpadku společnosti.

Obě výjimky jsou zachovány i v ZOK, ačkoli došlo k určitému upřesnění. Podle § 68 odst. 2 již nestačí pouze skutečnost, že osoba se stala orgánem až po prohlášení úpadku, nově se vyžaduje, aby se jím stala prokazatelně za účelem odvrácení nepříznivé hospodářské situace a zároveň funkci vykonávala s péčí řádného hospodáře.

Liberační důvod spočívající ve výkonu funkce s péčí řádného hospodáře zůstal zachován beze změny. Stejně jako v předchozím případě, i zde leží důkazní břemeno na jednateli.

Na rozdíl od ObchZ už nelze překážku výkonu funkce jednatele obejít jinak než uvedenými způsoby. Skutečnost, že jednatel byl jmenován do funkce 2/3 většinou společníků na valné hromadě je nově zcela bez významu. Rovněž nelze jmenovat osobu, na jejíž straně se překážka vyskytla, na vlastní nebezpečí s vědomím existence této překážky či případně překonat překážku potvrzením volby 2/3 hlasů společníků na valné hromadě konané do 3 měsíců od právní moci rozhodnutí.

ZOK ani NOZ sice neuvádějí, že by se překážce výkonu funkce nebylo vzhledem k zásadě dispozitivnosti soukromého práva možné vyhnout, např. na základě ustanovení společenské smlouvy, avšak vzhledem k účelu úpravy, je třeba takový postup vyloučit. ZOK se zavedením přísnější úpravy zcela jasně soustředí na zvýšení ochrany věřitelů korporace, a to nejen tím, že nezakotvuje možnost rozhodnutí soudu o vyloučení jednatele obejít skrze vůli společníků, ale i zavedením pojistky pro uspokojení pohledávek věřitelů v podobě ručení jednatele, jež ObchZ postrádal úplně. Dalším argumentem pro kogentnost úpravy ručení je i skutečnost, že zatímco dle ObchZ o odvolání jednatele v konečném důsledku rozhodovala valná hromada, podle ZOK je určujícím aktem rozhodnutí soudu, a to rozhodnutí, jehož nerespektování je důvodem pro další sankci. Pokus o obcházení vyloučení by tak byl v rozporu s úmyslem zákonodárce, a pokud jde o ochranu věřitelů, i v rozporu s dobrými mravy.

Za zmínku rovněž stojí terminologický posun v ZOK, který již nehovoří jen o prohlášení konkursu, ale obecněji o úpadku. Nově tedy vyloučení není vázáno až na konkrétní způsob řešení úpadku v insolvenčním řízení, ale na stav úpadku jakožto stavu platební neschopnosti nebo předlužení, který sice může být řešen konkursem, ale za určitých okolností i reorganizací.   

Odpovědnost společnosti s ručením omezeným dle zákona o obchodních korporacích od 1.1.2014

Jak bylo předesláno hned na úvod, ručení není totéž co odpovědnost. Ručitelská povinnost jednatele již byla objasněna a nezbývá než se alespoň v krátkosti zmínit i o odpovědnosti samotné SRO.

Společnost SRO je subjektem práva, a jako taková může mít práva a povinnosti. Takovou povinností je i odpovědnost za plnění svých vlastních závazků, jež zůstává nedotčena, ačkoli z úpravy ZOK zmizela formulace § 106 odst. 1 ObchZ o tom, že SRO odpovídá za porušení svých závazků celým svým majetkem. Skutečností, že NOZ koncipuje právnické osoby jako nesvéprávné a jejich vůle je nahrazována vůlí orgánů, která za ně jednají, nemění nic na tom, že povinnost splnit závazek vzniká jen a pouze právnické osobě, tudíž jedině ona je v pozici povinného.

Závěrem k ručení a odpovědnosti jednatele SRO od 1.1.2014

Jak je patrné, nová úprava, ač vychází z pravidel zakotvených již v ObchZ, přináší mnoho nového, jak po stránce koncepční, tak i po stránce systematické. Co se týče sankcí za porušení povinnosti předcházet úpadku, akcentuje vývoj poslední doby a reaguje na snahu zabránit účelovému zadlužování obchodních korporací skrze mechanismy jako je povinnost ručení osob, jež jsou oprávněné za korporaci jednat, a jejíž vznik je úzce vázán na povinnost řádného hospodáře.

Zdroje:

  • HAVEL, B.: Zákon o obchodních korporacích s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012.
  • BĚLOHLÁVEK, A. J, HORÁČEK  T., HORAČEK V.:. Komentář k zákonu o obchodních korporacích. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013.
  • VRBA, M.: Odpovědnost a ručení v právu obchodních společností. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2013.
  • BOGUSKÝ, P.: Ručení členů statutárního orgánu za dluhy obchodní korporace pro porušení povinnosti usilovat o odvrácení jejího úpadku. Obchodněprávní revue č. 11-12/2013. s. 313-318.
  • HAVEL, B,: O kogentnosti vypořádání újmy a ručení vlivné osoby ve světle nového soukromého práva. Dostupné z  www.ipravnik.cz/cz/clanky/art_8578/o-kogentnosti-vyporadani-ujmy-a-ruceni-vlivne-osoby-ve-svetle-noveho-soukromeho-prava.aspx.

Image courtesy of cooldesign at FreeDigitalPhotos.net

Ručení jednatele společnosti s ručením omezeným po 1.1.2014
4.3 (86.67%) 9 hlas[ů]