Nový občanský zákoník způsobil v českém právním řádu velký třesk. Celá desetiletí platné instituty byly zrušeny, naopak došlo k obnově institutů celá desetiletí nepoužívaných. Navíc došlo ke změnám právní terminologie. Změny se nevyhnuly žádné oblasti práva. Dlužno poznamenat, že někdy se jednalo o změny kosmetické, související se změnou dosud používané terminologie nebo novým pojmenováním starých institutů.
Starý význam pojmu odbytné
Jedním z těchto nových pojmů je i odbytné. Ačkoliv tento pojem byl do 31.12.2013 spojován se zákonem o pojistné smlouvě, podle kterého byl synonymem pro pojem odkupné, byl v běžném životě používán se zcela jiným obsahem. Představoval částku, kterou platil majitel bytu nájemníkovi za ukončení nájmu nebo při výměně bytů mezi nájemci ten z nájemců, který bydlel v bytě s regulovaným nájemným. V ještě obecnější rovině byl používán jako synonymum pro plnění vyživovací povinnosti. Tento význam měl možná původ ve filmu o vojáku Švejkovi a v jeho větě: „Alimenty, no odbytné holkám“. Občanský zákoník účinný do konce loňského roku (ani obchodní zákoník) však tento pojem neupravoval.
Pojem odbytné podle nového občanského zákoníku
Od 1.1.2014 je pojem odbytné oficiální součástí občanského zákoníku. Ačkoliv není výslovně definován, můžeme se s ním setkat při úpravě vyživovací povinnosti mezi manželi, služebnosti užívacího a požívacího práva k zastupitelným věcem, při úpravě povinného dílu nepominutelného dědice a náhradě újmy při ublížení na zdraví a usmrcení. Navzdory výskytu tohoto pojmu v několika rozdílných oblastech práva se jedná o pojem se shodným významem.
Podle § 761 odst. 1 lze ujednat, že výživné bude nahrazeno odbytným, přičemž poskytnutím odbytného právo na výživné zanikne. Toto ustanovení upravuje situaci, kdy se rozvedený manžel není schopen dále živit a druhý z rozvedených manželů má vůči němu vyživovací povinnost. Pravidelnou měsíční platbu vyživovací povinnosti lze do budoucna nahradit odbytným, na jehož výši se musí (bývalí) manželé dohodnout. Je možné dohodnout i placení odbytného formou splátek, není nutně podmínkou jednorázové vyplacení této částky.
§ 1296 stanoví, že vlastník se nemůže domáhat na uživateli nebo poživateli, aby zajistil podstatu, ledaže jí hrozí nebezpečí. Nebude-li jistota dána, může se vlastník popřípadě domáhat vydání věci za slušné odbytné. Jedná se o doplňkové ustanovení, které umožňuje vlastníku věci, která je předmětem užívacího nebo požívacího práva její vydání v případě, že věci hrozí škoda a uživatel nebo poživatel odmítne věc dostatečně zajistit. Odbytné slouží jako odškodné uživatele nebo poživatele za omezení jeho práva.
V § 1657 je řešena situace pominutí nepominutelného dědice zůstavitelem. Pokud zůstavitel neuvede důvod vydědění nebo dědice pomine omylem (např. neví o svém nemanželském dítěti), má tento dědic právo na povinný díl. Nejedná se přitom o podíl z pozůstalosti, ale pohledávku za čistou hodnotou pozůstalosti. Pravidla pro výpočet povinného dílu jsou uvedena v § 1654 – 1656, přičemž úprava odbytného v § 1657 umožňuje nepominutelnému dědici a dědicům místo tohoto výpočtu uzavřít dohodu o výši odbytného.
Ustanovení § 2968 upravuje možnost poskytnutí odbytného místo pravidelného placení peněžitého důchodu, přičemž se jedná o částku poskytnutou na žádost poškozeného. Tato možnost je připuštěna v oblasti náhrad při ublížení na zdraví a usmrcení.
Závěr – odbytné
Z výše uvedeného je patrné, že odbytné představuje náhradu v budoucnu očekávaných plateb, jejichž celková výše nezáleží na subjektivních okolnostech. Jeho výše se přitom může podstatně lišit od součtu těchto plateb, pokud by byly vyplaceny. Protože předpokladem jeho sjednání je vždy návrh (a někdy i dohoda) oprávněné strany, je třeba jeho výši vždy pečlivě zvážit, ať již s ohledem na dobu, po kterou by byly platby vypláceny nebo na možnou hodnotu toho, co by bylo možné bez vyplacení odbytného získat nebo ztratit.
Mgr. Milan Zeman
