Nesezdaný pár si dítě neosvojí. Manželství je víc

Nesezdaný pár si dítě neosvojí. Manželství je víc

Jak to chodí v praxi, je možný, aby si nesezdaný pár osvojil dítě? Anebo si dítě může osvojit jen manželé? V tomto článku rozebíráme významené soudní rozhodnutí, které řešilo otázku právě nesezdaného páru, který si chtěl osvojit dítě. Přestože nebylo rozhodnutí jednoznačné, v nálezu najdeme právní argumenty o tom, co je to právo osvojit a právo být osvojen a zda toto právo je chráněno českým právním řádem či mezinárodními smlouvami.

Faktický stav nesezdaného páru

Stěžovatel podal návrh na osvojení syna své družky, kterému tehdy bylo 11 let. Obecné soudy návrh ovšem zamítly. Z provedených důkazů zjistily, že stěžovatel je způsobilý k osvojení a vhodný. Biologický otec se o syna příliš nezajímal a výživné neplatil. Sám nezletilý se vyjádřil před soudem tak, že chce zůstat se stěžovatelem, kterého oslovuje „tati“, a chce se po něm jmenovat. Podle soudů tak byly splněny některé podmínky pro osvojení, avšak nikoliv podmínka, že jako společné dítě mohou někoho osvojit jen manželé, jak stanovuje ustanovení § 66 odst. 1 starého zákona o rodině.

Argument porušení práva na rodinný život

Senát Ústavního soudu obdržel ústavní stížnost stěžovatele namítajícího porušení jeho práva na rodinný život a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Zároveň však nebylo možné jí vyhovět, neboť soudy postupovaly v souladu s ustanovením § 72 odst. 1 věty první zákona o rodině, jež osvojení dítěte družky v důsledku vylučuje. Podle tohoto ustanovení osvojením zanikají vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a původní rodinou, tedy by v tomto případě osvojením zanikl právní vztah mezi nezletilým a jeho matkou, což by bylo mj. v rozporu se zájmy a právy jak nezletilého, tak i jeho matky. Proto I. senát řízení o této ústavní stížnosti přerušil a podal návrh plénu Ústavního soudu na vyslovení rozporu předmětného ustanovení s ústavním pořádkem. Plénum Ústavního soudu se s názorem I. senártu ovšem neztotožnilo.

Za důvod pro výlučnou možnost osvojení druhým rodičem pouze v případě sezdaných párů lze považovat požadavek na stabilitu partnerského vztahu, která má skýtat i vyšší záruku stability výchovného prostředí pro dítě. Takový požadavek jistě sleduje nejlepší zájem dítěte.

Naskýtá se však otázka, zda je manželství stále určitou zárukou stabilního vztahu a zda tedy může tento požadavek ospravedlnit napadenou právní úpravu osvojení. V roce 1963, kdy byl přijat zákon o rodině, byla míra rozvodovosti menší než 20 %, v roce 2013 již dosahovala 49 %. Zároveň je společný život partnerů bez uzavření manželství stále častějším jevem – v roce 2011 dle údajů Českého statistického úřadu 11 % českých úplných rodin tvořila tzv. faktická, tedy formálně neuzavřená manželství. Se stoupající rozvodovostí klesá stabilita manželství. O stabilitě a délce trvání soužití nesezdaných párů však statistická data schází a tím pádem ani nelze porovnávat stabilitu těchto dvou typů soužití.

Ústavní soud uvedl, že je dalek toho, aby jakkoliv určoval lidem, v jakém svazku spolu mají žít. Na jedné straně zde stojí páry, které formalizovaným způsobem projevily vůli žít trvale spolu a podrobit se zvláštnímu právnímu režimu dopadajícímu na manželství, které sebou přináší výhody i nevýhody. Na straně druhé pak stojí páry, které se žádnému režimu nepodřídily. Starý zákon o rodině tak sice stanovil omezení pro nesezdané páry, ale toto omezení je dostatečně odůvodněno předpokladem vyšší míry stability manželských párů a zejména lepším zajištěním poměrů dítěte, dojde-li k ukončení soužití jeho rodičů. Při rozvodu se totiž soudy musí zájmem dítěte zabývat, zatímco při rozchodu nesezdaných partnerů nikoli. Dle většiny pléna Ústavního soudu tak starý zákon o rodině sledoval nejlepší zájem dítěte.

Závěr ÚS: Právo osvojit a právo být osvojen

Ústavní soud tedy neshledal, že by v daném případě došlo k zásahu do rodinného života. Právo osvojit či právo být osvojen není základním právem chráněným ústavním pořádkem či mezinárodními smlouvami. Změna napadené právní úpravy a případné umožnění osvojení druhým rodičem u nesezdaného páru jsou plně v kompetenci zákonodárce. Výrok soudu se sice týká starého zákona o rodině, ale rozhodně není jen akademický. Současné ustanovení § 833 občanského zákoníku je totiž prakticky shodné s ustanovením § 72 odst. 1 věty první starého zákona o rodině.

K nálezu uplatnili odlišná stanoviska soudci Sládeček, Suchánek a soudkyně Šimáčková. Sládeček a Suchánek se vyjadřovali k procesním podmínkám předložení věci plénu Ústavního soudu. Soudkyně Šimáčková ovšem uvedla, že většina pléna obětovala nejlepší zájem dítěte, který by měl být předním hlediskem při každém rozhodování týkajícím se dětí, ve prospěch domnělé potřeby ochrany právního institutu manželství.

V důsledku je mi pak moc líto, že dnešní rozhodnutí většiny pléna zklamalo přání jednoho chlapce, abychom mu umožnili vyrůstat v úplné funkční rodině podle jeho představ, s úředně potvrzeným tátou, který se o něj stará, a se stejným příjmením, jako má jeho bratr. Přitom vyhovění tomuto přání by nepoškodilo vůbec nikoho.

disentující soudkyně Šimáčková

Informace o nálezu

Spisová značka: Pl. ÚS 10/2015

Populární název: K ústavnosti zákazu osvojení dítěte partnerem rodiče v nesezdaném soužití

Význam rozhodnutí: významné rozhodnutí (význam 2)

Soudce zpravodaj: Tomáš Lichovník

Právní odvětví: rodinné právo

Dotčené předpisy: § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, § 833 odst. 1 občanského zákoníku, § 66 odst. 1, § 71, § 72 odst. 1 zákona o rodině

Autor článku Mgr. Vít Křížka

Advokátní kancelář Křížka Kuckirová Legal

www.kklegal.cz

Nesezdaný pár si dítě neosvojí. Manželství je víc
4.5 (90%) 2 hlas[ů]