Nesezdané soužití a jeho právní aspekty

Nesezdané soužití a jeho právní aspekty

V současné moderní společnosti je velmi častým případem společné soužití muže a ženy bez uzavření manželství, tj. nesezdané soužití. Důvody pro koexistenci v takovém společenství jsou rozličné, může mezi ně patřit porozvodová nedůvěra k institutu manželství, může jít o jakýsi předstupeň před uzavřením manželství (muž a žena spolu žijí, přičemž mají v plánu v budoucnu manželství uzavřít) či alternativu vůči tradičnímu manželství, kdy osoby vůbec nemají v úmyslu manželství v budoucnu uzavřít. V tomto článku bych se chtěl zabývat právními aspekty tohoto faktického institutu – právy a povinnostmi které z něj vyplývají, přesahem do jiných právních odvětví a jeho odlišení od institutu manželství a dalšími.

Co je to nesezdané soužití?

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen („NOZ“), obecně nesezdané soužití nijak neupravuje, to však neznamená, že s ním na některých místech nepočítá, nesezdané je zavedeným institutem rodinného práva.

Nesezdané soužití si můžeme definovat jako dlouhodobější faktické soužití dvou osob odlišného pohlaví, tvořících životní společenství. Z této definice nám vyplývají určité pojmové znaky tohoto institutu, a to:

  1. Soužití dvou osob odlišného pohlaví – V případě osob stejného pohlaví by se jednalo o registrované partnerství, jehož režim je jiný.[1]
  2. Tvorba životního společenství – osoby spolu dlouhodobě žijí a společně uhrazují své potřeby (platí společně nájem, nakupují spotřební věci, ale i jiné vybavení domácnosti atd.).
  3. Fakticita soužití – nejde se o vztah, jehož existence by byla nějakým způsobem stvrzena právem.
  4. Dlouhodobost soužití – zpravidla, aby zákon tento faktický svazek určitým způsobem akceptoval, musí existovat po určitou dobu (tato doba pak bývá často stanovena v jednotlivých zákonech – viz dále).[2]

Veřejné právo označuje jako subjekty nesezdaného soužití druha a družku. Tyto lze definovat jsou osoby odlišného pohlaví, které spolu dlouhodobě žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.

Soukromoprávní aspekty nesezdaného soužití

Režim majetku nesezdaného soužití

Těmto osobám nevzniká žádné majetkové společenství podobné společnému jmění manželů. Byť tedy spolu tyto osoby společně žijí ve faktickém svazku, nabývají majetek zpravidla odděleně – každý do svého výlučného vlastnictví (s tímto pak mohou nakládat podle svého uvážení). Mohou rovněž nabývat věci do podílového spoluvlastnictví, přičemž platí, že neujednají-li si druh a družka něco jiného, má se za to, že podíly jsou stejné ve smyslu § 1122 odst. 3 NOZ.

Př. Anna a Petr spolu již dva roky žijí ve faktickém svazku, kdy společně bydlí a spolu obstarávají své společné každodenní potřeby (společně platí nájem za byt, nakupují jídlo a pití, udržují v bytě pořádek, starají se jeden o druhého apod.). Jednoho dne navštíví obchod s bytovými potřebami, zde si Petr koupí novou kancelářskou židli, Anna novou lampičku na čtení a společně zakoupí novou pohovku. Petr nabyl do svého výlučného vlastnictví kancelářskou židli, Anna pak lampičku, pohovku mají ve spoluvlastnictví, přičemž jejich podíly jsou stejné (každý ½). Mohou se však dohodnout, že Petrův podíl je ¾ a Annin ¼.

Dědění druha či družky u nesezdaného soužití

Dojde-li ke smrti druha či družky, musíme rozlišovat situace, kdy pozůstalý druh či pozůstalá družka dědí (1) ze zákona a kdy druha družka dědí (2) z důvodu některého pořízení pro případ smrti zemřelého druha či družky (tj. ze závěti, dědické smlouvy apod.)

Dědění u nesezdaného soužití ze zákona

Nezřídí-li zemřelý druh či družka závět či neuzavře-li s potenciálními dědici dědickou smlouvu, zákon stanoví určitou podpůrnou posloupnost (tzv. intestátní dědickou posloupnost), podle které se dědění řídí.[3] NOZ v rámci této posloupnosti rozlišuje šest tříd dědiců, kdy druh a družka mohou být zařazeny do třídy druhé a třetí. Osoby uvedené v těchto třídách nastoupí na řadu v případě, kdy nebudou dědit dědici v první třídě, kde jsou uvedeny zůstavitelovy děti a manžel, v případě dědění ve třetí třídě nesmí dědit rovněž nikdo ani ve třídě druhé. Aby druh a družka mohli dědit v těchto třídách, museli by před smrtí druha či družky žít nejméně 1 rok ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovat o onu společnou domácnost. Ve druhé třídě dědí společně s manželem zemřelého, jeho rodiči a osobami, které jsou odkázáni na výživu na zůstavitel (např. dítě, které mu bylo svěřeno do pěstounské péče). Ve třídě třetí společně se sourozenci zemřelého. Druh a družka budou dědit pouze v případě, nemá-li zemřelý druh či družka dítě.

Př. Bezdětný Petr zemře a nezanechá po sobě závěť, uplatní se proto zákonná dědická posloupnost. Petr po sobě zanechá majetek v hodnotě 300 000 Kč, přičemž nemá manželku, má pouze družku Annu, se kterou již rok a půl žil ve společné domácnosti a společně uhrazovali potřeby domácnosti, rodiče Ivana a Alžbětu a sestru Janu. V první třídě nedědí nikdo, protože Petr nemá dítě ani manželku. Ve druhé třídě jsou rodiče Ivan a Alžběta a družka Anna. Tito dědici budou dědit stejným dílem, tj. každý 100 000 Kč. Pokud by Petrovi rodiče byli již po smrti, nemohla by Anna dědit samostatně ve druhé třídě, ale dědila by ve třídě třetí společně se sestrou Janou ve třídě třetí, a to stejným dílem, tj. každý 150 000 Kč.

Za zmínku stojí i modelová situace, kdy si bezdětný Petr Annu vzal, ale po čase nefungujícího společného soužití si našel milenku Martinu. Manželství Anna a Petra je natolik nefunkční, že Petr tvoří s milenkou Martinou společnou domácnost a uhrazují společně potřeby této domácnosti, žijí spolu tedy v nesezdaném soužití – milenka by v tomto případě byla Petrovou družkou. V nastíněné situaci by po smrti Petra dědila manželka, jeho rodiče a milenka společně ve druhé třídě dědiců. Manželce by připadla polovina – 150 000 Kč, rodičům a milence po 50 000 Kč každému.

Dědění u nesezdaného soužití ze závěti či smlouvy

Každý může pro případ své smrti naložit se svým podle svého uvážení, a to například prostřednictvím závěti. Tímto může vyloučit režim zákonné dědické posloupnosti stanovený výše. Může tedy v závěti například přenechat veškerý svůj majetek či jeho dílčí část své družce či druhovi. Je zde však jedno omezení, které je představováno tzv. nepominutelnými dědici. Takoví dědicové totiž mají právo na povinný díl (§ 1642 NOZ) a jsou jimi děti zůstavitelé a jejich potomci. Pokud je tento nepominutelný dědic nezletilý, náleží mu minimálně ¾ jeho zákonného podílu, je-li již zletilý, tak ¼.

Př. Petr zemře a zanechá po sobě závěť, kde stanoví, že veškerý svůj majetek (800 000 Kč) přenechává své družce Anně. Petr má 2 děti z dřívějšího manželství, 20 letého syna Filipa a 14 letou dceru Elišku. Filip má tedy nárok na ¼ svého zákonného podílu a Eliška na ¾. Děti zůstavitele dědí v první třídě společně s manželem či manželkou, a to stejným dílem. Protože Petr manželku nemá, činí zákonný podíl jeho dětí 400 000 Kč pro každého. Protože však Petr odkázal v závěti veškerý majetek své družce, nemůže na děti přejít podíl v takové výši. Filipovi připadne ¼ jeho zákonného podílu, tj. 100 000 Kč a Elišce ¾ , což je 300 000 Kč. Zbytek (400 000 Kč) bude dědit jeho družka Anna.

Bydlení druha a družky v nesezdaném soužití

V případě manželství vzniká jeho uzavřením u domu či bytu, který má manžel ve svém vlastnictví, právo bydlení druhého manžela. Nemá-li manžel byt či dům ve svém vlastnictví, nýbrž pouze v nájmu, vzniká uzavřením manželství společný nájem. U nesezdaného soužití tento režim neexistuje mimo jiné proto, že nelze jednoznačně určit, kdy nesezdané soužití s určitými právními účinky vzniká. To však nebrání osobám žijícím v nesezdaném soužití sjednání si nájemní smlouvy, z nichž budou zavázání druh i družka společně (tj. oba budou mít práva nájemce z nájemní smlouvy a zákona).

V úpravě nájmu (§ 2201 a násl.) se však můžeme setkat s institutem přechodu nájmu na člena domácnosti v případě smrti nájemce. Zemře-li druh, který byl sám nájemcem bytu či domu, kde společně s družkou žili až do dne smrti druha a zároveň družka nemá vlastní byt, vstupuje družka automaticky do práv povinností z nájmu, pokud je to uvedeno v nájemní smlouvě či s tímto vysloví pronajímatel dodatečně souhlas. Takový nájem je pak uzavřen na dobu určitou, a to na dobu 2 let ode dne smrti druha.

Př. Petr zemře. Do své smrti žil se svou družkou Annou v pronajatém bytě. Smlouvu o nájmu uzavřel Petr před třemi lety na dobu neurčitou. Před rokem a půl se k němu nastěhovala Anna. Přestože je nájemce zavázaným ze smlouvy o nájmu pouze Petr, může v případě jeho smrti nájem přejít na Annu, souhlasí-li s tím pronajímatel.

Vyživovací povinnost druha a družky v nesezdaném soužití

NOZ obecně nestanoví vzájemnou vyživovací povinnost druha a družky tak,  jako je tomu u manželů. S ohledem na základní ústavněprávní zásadu soukromého práva “co není zákonem zakázáno, je dovoleno“ [4] stranám nic nebrání, aby si tuto vyživovací povinnost skutečně poskytovali. Poskytnutí takové výživy pak nemůže být vnímáno jako případ bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. NOZ.[5]

Dojde-li k usmrcení druha, který dobrovolně (nebyl k tomu ze zákona povinen) poskytoval výživné či jiné podobné plnění své družce, může soud družce přiznat právo na příspěvek na výživné poskytované ze strany škůdce (tedy toho, kdo zaviní Petrovo usmrcení). Kritériem pro přiznání či nepřiznání tohoto příspěvku bude hledisko slušnosti. Soud při svém rozhodování tedy zohlední především, nakolik smrt vyživovatele přivádí družku do tíživější situace a na kolik si může svou výživu zajistit sama, jaké jsou majetkové poměry škůdce a zdali rozhodnutí soudu skutečně přispěje ke spravedlivému rozložení práv a povinností.[6]

Veřejnoprávní účinky nesezdaného soužití

Osoby se samostatnými obhajovacími právy

Trestní řád řadí druh a družku mezi tzv. osoby se samostatnými obhajovacími právy. Druh a družka mají proto práva a povinnosti v trestním řízení z tohoto postavení vyplývající (např. mohou ve prospěch obžalovaného podat odvolání či mohou obviněnému zvolit obhájce).

Právo druha odepřít výpověď

Z postavení druha a družky vyplývá v intencích trestního řádu další právo, a to právo druha odepřít výpověď jako svědek v trestním řízení vedeném proti obviněné družce.[7] V trestním řízení vedeném vůči jiným osobám může druh rovněž odepřít výpověď, a to v případě, kdy by svou svědeckou výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání svému druhu.[8]

Př. Petr a Anna spolu žijí v již 1,5 roku v nesezdaném soužití. Petr byl jednoho dne obviněn přečinu krádeže. V hlavním líčení byla předvolána Anna, která z důvodu svého vztahu k Petrovi (žijí v nesezdaném soužití jako druh a družka) může odepřít podání svědecké výpovědí.

Př. V hlavním líčení konaném proti obžalovanému Zdeňkovi, o němž Anna ví, že před půl rokem ukradl mobilní telefon z prodejny s elektronikou v hodnotě 10 000 Kč, zatímco její druh Petr záměrně zaměstnával prodavače prodejny, byla Anna předvolána jako svědkyně. Jako družka může odepřít podání výpovědi z důvodu možného přivození nebezpečí trestního stíhání Petrovi.

Souhlas poškozeného s trestním stíháním

Je-li družka poškozenou osobou a trestní stíhání má být vedeno proti jejímu druhovi, může být toto trestní stíhání zahájeno či se v něm pokračovat u některých trestných činů pouze se souhlasem poškozené družky. Mezi tyto trestné činy patří např. ublížení na zdraví, úmyslné i z nedbalosti, těžké ublížení na zdraví z nedbalosti, vydírání, krádeže, poškození cizí věci, ale i znásilnění [9] a další uvedené v taxativní výčtu § 163 odst. 1 TŘ.

Př. Druh Petr se vrátí domů z hospody v pozdějších hodinách v podnapilém stavu, družka Anna mu vyčte opakované pozdní příchody domů a vyhrožuje, že se od něj odstěhuje, Petr toto naštve a Annu několikrát uhodí, tímto naplní skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví. Aby však bylo možné proti němu vést trestné stíhání, je vyžadován souhlas Anny s tímto trestním stíháním.

Právo sociálního zabezpečení

S úpravou práv a povinností druha a družky se lze setkat v některých předpisech práva sociálního zabezpečení. V zákoně o nemocenském pojištění zaměstnanců, podle kterého se druh a družka považují za rodinné příslušníky pro účely nároku na peněžité dávky nemocenského pojištění, pokud nejsou sami pojištěni podle tohoto zákona nebo pojištěni podle jiných právních předpisů.[10] V zákoně o státní sociální podpoře v pojmu rodina a společně posuzovaných osobách,[11] či v zákoně o životním minimu, kde druh a družka patří rovněž mezi společně posuzované osoby.[12] Aby druh a družka mohli být v intencích výše zmíněných zákonů považováni za rodinné příslušníky, rodinu a společně posuzované osoby, musí splnit tyto podmínky:

  1. Musí tvořit společnou domácnost
  2. Nesezdané soužití musí trvat déle než 3 měsíce

Následkem posouzení druh a družky jako společně posuzovaných osob je, že se příjem obou těchto osob započítává do příjmu rodiny, tento vyšší příjem má za následek menší pravděpodobnost splnění podmínek nároku na dávku a v případě jejich splnění přiznání dávky v nižší výši apod.

Závěr: Nesezdané soužití

Byť tedy nesezdané soužití není soukromoprávní úpravou komplexněji upraveno (jako je tomu v případě manželství či registrovaného partnerství), zákon s jeho existencí na mnoha místech počítá a zakotvuje určitá práva a povinnosti z tohoto svazku vyplývající. Je otázkou, zdali by zákonodárcem neměla být věnována tomuto institutu větší pozornost (především v oblasti soukromého práva) s ohledem na vzrůstající počet osob žijící v tomto svazku. Na druhou stranu však utváření právního podkladu tohoto institutu může způsobit vnímání tohoto svazku v očích občanů jako žádoucí alternativy vůči tradičnímu manželství, což by mohlo vést ještě k nižšímu počtu nově uzavíraných manželství.


[1]Viz zákon č. 115/2006 Sb., zákon o registrovaném partnerství, ve znění pozdějších předpisů.

[2] GREGOROVÁ, Zdeňka, KRÁLÍČKOVÁ, Zděňka. Nesezdané soužití v právním řádu České republiky. Právní rozhledy, 1998, č. 5, s. 209.

[3]§ 1633 a násl. NOZ.

[4]Článek 2 odst. 3 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod.

[5] GREGOROVÁ, Zdeňka, KRÁLÍČKOVÁ, Zděňka. Nesezdané soužití v právním řádu…, s. 209.

[6] HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1744.

[7] § 100 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “TŘ”).

[8] § 100 odst. 2 TŘ.

[9]Pouze však skutkové podstaty znásilnění uvedené v § 185 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[10] § 41 odst. 1 písm. d) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů.

[11]§ 7 odst. 1, odst. 2 písm. c) a odst. 7 věta druhá zákona č. 117/1995 Sb., o statní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

[12]§ 4 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů

Nesezdané soužití a jeho právní aspekty
4.4 (87.5%) 24 hlas[ů]