Nemajetková újma podle starého občanského zákoníku
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů obsahoval dvojí způsob možné obrany proti vzniklé újmě na zdraví. Používal pojem „škoda na zdraví“, což bylo poněkud nepřesné, protože pojem škoda by měl být využíván spíše v kontextu majetkové újmy – nový občanský zákoník již tento rozdíl reflektuje.
Poškozený měl možnost požadovat náhradu vzniklé nemajetkové škody – konkrétně tzv. bolestné a ztížení společenského uplatnění, ale též má možnost bránit se žalobami na ochranu osobnosti.
Záleželo vždy na vůli poškozeného (či v případě úmrtí poškozeného na pozůstalých osobách), kterým způsobem se chtěl bránit; zda pouze jedním z uvedených, nebo pomocí obou. V případě, kdy se bránil žalobou na náhradu škody, bylo o jeho nároku rozhodováno na základě „tabulky“, která přiznávala jednotlivým druhům zdravotní újmy konkrétní počet bodů, přičemž jeden bod měl hodnotu 120 Kč.
Nemajetková újma podle nového občanského zákoníku
Nový občanský zákoník pojímá koncepci náhrady nemajetkové újmy odlišně a dle mého názoru správněji. Občanský zákoník obsahuje ustanovení o ochraně osobnosti člověka, jejíž součástí jsou zejména přirozená práva člověka, kam mj. patří i právo na život a zdraví (§ 81 a násl.). Odděleně pak občanský zákoník upravuje náhradu při újmě na přirozených právech člověka (§ 2956 a násl.).
Koncepce náhrady újmy podle nového občanského zákoníku staví na tom, že primárně je vyzdvihována forma náhrady újmy uvedením v předešlý stav. Pokud není možné navrátit tento stav, dochází k finanční náhradě škody, přičemž vždy se hradí vzniklá majetková škoda. V případě ochrany přirozených práv člověka je také třeba primárně nahradit majetkovou škodu, ale zároveň i nemajetkovou újmu. Logicky v těchto situacích nelze očekávat možnost navrácení stavu škůdcem do „předškodného období“. Nový občanský zákoník tak v § 2957 stanoví, že „způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné“. Těmi se rozumí úmyslné způsobení újmy, používání lsti, pohrůžky atd.
Stěžejním smyslem nové úpravy je to, že konkrétní náhrada újmy se již nevypočítává podle bodového ohodnocení obsaženého v jiném právním předpise. Koncepce nového občanského zákoníku stojí na tom, že okolnosti každého konkrétního případu musí posoudit soud, jenž bude rozhodovat o vzniklé újmě, a právě soud tak určí výši odškodného. Konkrétně tak nový občanský zákoník uvádí: „při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“. Obdobně pak přiznává nárok na náhradu nemajetkové újmy osobám poškozenému blízkým v případě jeho usmrcení nebo zvlášť závažného ublížení na zdraví.
Je tedy zřejmé, že od 1. ledna 2014 sehrávají významnější roli při rozhodování o výši náhrady za vzniklou újmu obecné soudy. Tato úprava má je vůči poškozeným spravedlivější, neboť vždy odráží konkrétní aspekty jednotlivých případů. Dle mého názoru není možné výši škody paušálně určovat podle „jakýchsi“ tabulek. Avšak nový systém může znamenat delší soudní řízení, neboť soudce nemůže pracovat tak, že si pouze přečte posudek lékaře a následně ukáže prstem do tabulky; musí mimo jiné více zapojovat i svůj selský rozum, samozřejmě za předpokladu dodržování právních zásad. V konečném důsledku se však domnívám, že nová úprava je krokem kupředu.
